Na tři desítky kilometrů spěje říčka Rokytenka ke svému ústí do Divoké Orlice u Žamberka. Od Anenského vrchu, pod nímž pramení, rosnými lučinami, rokytím, od něhož dostala název, lesy i houštinami, aby se znovu rozezpívala v peřejích, zaříznutých do travnatých strání...
Ta říčka, po mnohá a mnohá pokolení nejkrásnější z krásných, ukrývala odjakživa nebývalé množství ryb. Především pstruhy, lipany, siveny, ba dokonce lososy. Ale také štiky, úhoře, okouny, kapry, jelce, parmy...
Zejména však pstruzi bývali takové velikosti i lahodnosti, že se dostali dokonce na císařský stůl. Když jimi pohostil Ferdinanda III. na žambereckém zámku hrabě Jindřich Jan z Bubna, tehdy zemský hejtman v Kladsku, hned se panovník ptal, odkud ty krásné ryby jsou. Tak se dostala Rokytenka do císařova povědomí, ale nejen to: Aby si snad na pstruzích nepochutnal někdo jiný než panští a vyvolení, přikázal prý Ferdidand hejtmanovi, že se musí říčka před pytláky zamykat zlatým klíčem. A jen při jejím otevření a povolení gruntovního pána lze pstruhy lovit. Jinak budiž každému, kdo toto rozhodnutí přestoupí, hlava na místě sražena!
Že císař myslil svůj příkaz docela vážně, nechal hrabě Jindřich ten klíč v roce 1650 vyhotovit. Kdykoliv měl v Rokytence začít lov pstruhů, naznačil fišmistr klíčem otevření řeky a po celou dobu lovu nosil klíč zavěšený na řetízku na svém hrdle. Po skončení lovu naznačil opět klíčem uzavření řeky až do lovu příštího. Nevěříte snad? Nuže, v žambereckém městském muzeum můžete onen klíč spatřit na vlastní oči ještě dnes.