Jednou na Velký Pátek kráčela z Lichkova do Mladkova údolím kolem Pustého zámku chudá vdova s dítětem. Obloha byla zatažená a pod nohama jí praskaly zamrzlé kalužiny, neboť v noci trochu přituhlo, přesto že se jaro už všude kolem hlásilo. Za Lichkovem je brzy pohltilo šero údolí a když se přiblížila ke známým skalám, zjistila ke svému velkému údivu, že jedna skála je otevřena, dokonce, že dovnitř vedou jakési dveře. Puzena zvědavostí, přistoupila blíže k otvoru a spatřila rozsáhlou jeskyni, v níž stál stůl a tři bečky plné zářícího zlata. Nemeškala, posadila dítě na stůl a jala se zlato nabírati do zástěry. Když ji měla plnou, vykročila radostně a spěchala domů. Cestou si však vzpomněla na dítě, které tam zanechala. S neblahou předtuchou se vrátila zpět a ke své velké hrůze zjistila, že vchod zmizel. Ať hledala jak hledala, otvoru nenalezla. Skála byla otevřena totiž jen po tu dobu, co kněz četl v kostele pašije.

Co jí bylo platno nyní všechno bohatství, když dítě zmizelo. Smutná se vrátila domů a dítě oplakávala. Čekala celý rok a na Velký Pátek spěchala opět k Pustému zámku v naději, že se skála zase otevře. A skutečně! Jakmile začal číst kněz v kostele pašije, skála se otevřela a žena spatřila své dítě, zdravé a veselé, jak sedí na stole, kde ho před rokem odložila, a hraje si se zlatým jablkem. Uchopila je do náručí, zlíbala a vyběhla ven. Skála se za ní s rachotem zavřela, a dveře do jeskyně již nikdy nikdo nepatřil.