V Mladkově žil sedlák, který byl daleko široko známý jako velký lakomec. Nedopřál si chvilky oddechu a ustavičně pracoval na polích, čas nečas, neděle neneděle, jen aby mu hojně přibývalo v truhlici.

Jednou v neděli dopoledne oral nad Pustým zámkem Na ovčárně. Křičel na koně, švihal bičem, surově nadával, jak jsou líní a že mu proto práce nejde od ruky a vázne. Koníci napínali svaly, potili se, pěna jim šla od tlam, byli znavení, ale sedlák nepovolil. Chtěl mít zoráno ještě dopoledne a proto tím zuřivěji na koně naléhal a jako smyslu zbavený je týral.

Náhle se koně zastavili, jako by je k zemi přibil. Marné bylo lakomcovo úsilí přiměti je k pohybu. Stáli na místě a hrabali. Popošel tedy dopředu, aby je vzal za uzdu a co spatřil. Ve vyhrabané rýze ležel meč. Bylo mu to sice divné, ale dlouho se nerozpakoval, meč zvedl a odhodil daleko do stráně. V tom okamžiku se dali koně do pohybu a on pokračoval v orání.

Za chvíli se opět koně zastavili a hrabali. Tentokráte to byla podkova, kterou sedlák našel. I tu odhodil, koně pobídl a pokračoval v práci. Ta však jaksi nešla. Koně jevili čím dál tím větší nepokoj a sedlák je proklínal až běda. Zanedlouho bude poledne a je tu jen několik zoraných brázd. Bič zasvištěl a hromování neustávalo. V okamžiku, když opět vyřkl jednu bezbožnou kletbu, se mu zazdálo, že se země pod ním pohybuje. Ulekl, se, chtěl zastavit, ale než se vzpamatoval, už se i s koňmi propadával. A skutečně, propadl se do jakési chodby a když se vzpamatoval z leknutí a rozkoukal ve tmě, spatřil před sebou oltářní plátno. Rýsovalo se jasně v temném pozadí a vyzařovalo zvláštní světlo. Sedlák si uvědomil tuto výstrahu a od těch dob již nikdy v neděli nepracoval.