posvícení v hospodě U Koruny je veselo. Stranou od vesnické chasy sedí dva kamarádi – šedobradý hrobník Florian a houslista Honza. Tomu druhému dcera hospodského Lenka nalila už hodně korbelů piva a není s ním žádná řeč. Proto starý Florian mu klade dobromyslně ruku na rameno a radí: „Ty, Honzo, bude tma, běž raději domů. Včera zrovna viděli na dolní Olešnici vlka a předevčírem dokonce dva. Přicházejí z Polska, blíží se zima.“ Ale rozkurážený Honza v odpověď hodil furiantsky na stůl dvacetník: „Leno, ještě jeden korbel! Teď zrovna se mi nechce domů.“ Hrobník Florian si nasadil beranici a opustil hospodu s mrzutým: děj se vůle boží!
Honza popíjel dál a měl se k odchodu, až když staré „švarcwaldky“ odbily jedenáctou hodinu. Venku na nebi svítil měsíc jako rybí oko osamělému chodci. U hamerského dvora zuřivě štěkal pes. Mlčky šel houslista lesní pěšinou, lekal se každého zašustění, šplouchání potůčku i šeptání větru v korunách stromů. Vylekal ho noční pták, který mu přeletěl nad hlavou a Honza se třikrát pokřižovat „Ježíš, Maria, Josef“. Vtom uslyšel z křoví stranou při břehu potoka strašlivé zavytí. Teprve teď si vzpomněl na varování hrobníka Floriana a zamrazilo ho. Vytí ustalo a tak se plížil ulekaně dál. Tu větev zapraskla pod jeho nohama a prolomilo se smrkové proutí a milý houslista ležel na dně pasti, kterou tu na vlky vykopal myslivec. V prvním uleknutí volal všech dvanáct pomocníků v nouzi, ale pak spatřil ke svému zděšení dvě zelené blyštící se oči a slyšel z kouta výhružné vrčení. Volal o pomoc, ale kde ta by se tu daleko od lidí vzala. Hledí svoji pistoli, ale nenachází ji. Ó, ano, nechal ji doma, protže jeho žena Anna ho o to poprosila. Teď poznal, že tu je s vlkem sám a musí si také pomoci sám. Napadla ho spásná myšlenka: jeho pes doma vždycky vyl a uháněl pryč, když on hrál na housle. Vytáhl tedy housle z pouzdra a začal hrát taneční písničku. A hleďme! Vlk stáhl ocas mezi nohy a strašně vyl, takže muzikantovi naskočila husí kůže a na čele mu vyvstaly krůpěje potu. Vtom však praskla na houslích struna, přestal hrát, ale i na té jedné struně musel pokračovat ve hře, když slyšel hněvivé vrčení.
Nad údolím u myslivny stál hajný Natz a polekal se vlčího vytí. „Bože můj, má to snad být vlk?“ Popadl kulovnici a spěchal lesem za hlasem vlka.
Honzovi se zdála už každá minuta věčností. Na dalekém východě hřmělo a ve větvích stromů ospale poletovala sojka. Honza se obával, že prožívá poslední chvíle svého života, když vtom uslyšel kroky. Zavolal o pomoc. „Všichni svatí, dobří duchové“, volal hajný, který po hlase poznal houslistu a ptá se ho: „Honzo, nebojíš se tam dole?“ Ale volaný mu odpověděl, že je dole s vlkem. Hajný okamžitě lehnul na zem, zalícil a vlka zastřelil. Honzovi za tuto noc hrůzou zbělely vlasy a dlouho si poležel v posteli.
Od této události pojmenovali toto údolí Vlčinec. Ale co tu ještě připomíná vlky? Jámy a příkopy, které tu lidi vykopali, aby tu chytali vlky, který jim dávili ovce.
