Mé jméno je Veronika a Orlické hory jako místo svého bydliště považuji za nejkrásnější na světě. Proto jsem se rozhodla vytvořit o nich web, který Vám, doufám, bude poučením i inspirací pro případnou návštěvu našich nádherných hor. Mé ICQ: 447-588-336.
Autorka stránek

Autorka stránek

Velká Deštná

Velká Deštná

Obec Výprachtice se skládá ze tří částí, historicky samostatných obcí - Výprachtic, Koburku a Valteřic. Koburk, ležící asi půl kilometru od středu obce, byl s Výprachticemi sloučen v roce 1975. Valteřice jsou vzdálené 5 km severovýchodně od Výprachtic a byly připojeny v roce 1951. Výprachtice leží v nadmořské výšce mezi 510 – 875 metry nad mořem. První písemná zmínka o Výprachticích pochází z roku 1304 z donační listiny krále Václava II, Zbraslavskému klášteru. Tehdejší podoba jména vesnice je typicky kolonizační a vychází z osobního jména lokátora obce. V případě Valteřic není otázka první písemné zmínky zcela zřejmá. Mladší historii má Koburk, jehož vznik se váže ke zrušení vrchnostenského dvora ve Výprachticích a později i ovčína na Pláňavech v roce 1789. Pozemky dvora a ovčína byly rozparcelovány, přiděleny poddaným a tato nově vzniklá ves dostala jméno podle vojevůdce v rakouských službách Josiáše Friedricha, prince koburského, který se právě toho roku proslavil svým vítězstvím nad Turky u balkánského města Fokšan. Po směně mezi Zbraslavským klášterem a litomyšlským biskupem roku 1358 zůstaly Výprachtice součástí lanškrounského panství až do roku 1409. Toho roku je biskup Jan Železný spolu s Jablonným nad Orlicí a okolními vesnicemi zastavil šlechtici Janu Strýčkovi ze Střížkova. Znovu byly připojeny k Lanšperku a Lanškrounu teprve po husitských válkách Zdeňkem Kostkou z Postupic v roce 1453. Své další osudy sdílely s ostatními vesnicemi lanškrounského regionu až do roku 1540, kdy Jan z Perštejna zastavil Lanškrounsko Václavu Černohorskému z Boskovic. Okolí Jablonného nad Orlicí zůstalo přičleněno k panství lanšperskému, které Pernštejn o čtyři léta později prodal Petrovi Bohdaneckému z Hodkova. K opětovnému spojení obou částí do jednoho celku se sídlem v Lanškrouně došlo až za Vratislava z Pernštejna roku 1564. V historii obce měla mimořádný význam rychta, která byla v mnoha případech jakousi výsluhou a odměnou pro lokátora-zakladatele vsi. Poprvé se dozvídáme jméno výprachtického rychtáře už roku 1402, kdy jím byl Mikšík Perda. Rychtář jako zástupce vrchnosti byl výsadní listinou obdařen značným majetkem. Text famfeštu na výprachtickou rychtu se sice nedochoval, ale jeho obsah zprostředkovává výslech svědků z roku 1542. Podle nich, ke zdejší svobodné rychtě patřilo několik řemeslníků, mlýn, pět poddaných a sedm tenat k honitbě kolem vsi. Navíc měl rychtář právo svobodného šenku a mohl také vařit pivo v lázni. Na druhou stranu byl povinen držet k obecní potřebě býka a kance a chovat vrchnosti chrta nebo vola. Svému pánu byl také rychtář povinen postavit do boje pacholka ve zbroji s koněm, kterému musel v případě tažení vyplácet žold. Neméně významnou roli sehrál v životě Výprachtic i vrchnostenský dvůr a ovčín, založený za Adama Hrzána z Harasova, někdy na začátku 17. století. Pod dozorem šafáře byli zdejší obyvatelé povinni ke dvoru robotovat až do sklonku 18. století, kdy byl dvůr zrušen. V době pobělohorské zanikla výprachtická fara, která byla od 16. století nekatolická. Pozdějšího zdejšího faráře Jana Bufflera začátkem 20. let 17. století utýrali vojáci u dodnes stojící pamětní lípy. Od roku 1663, kdy byla obnovena farnost v Jablonném nad Orlicí, spadaly Výprachtice do její kolatury. Teprve v roce 1779 byla zřízena ve Výprachticích lokalie, která byla roku 1853 povýšena na farnost. S církevním životem v obci bylo spjato odedávna i školní vyučování. První zmínka o zdejším rektorovi pochází podle obecní kroniky z roku 1591, bezpečně, je ale doložena až zpráva z roku 1651 o rektorovi Janu Machovi. V době tereziánských reforem vznikla roku 1774 v obci triviální škola a nová budova pro vyučování byla postavena roku 1789. Tato stavba postupem let chátrala, takže roku 1858 došlo k jednání o vybudování nové školy. K rozhodnutí došlo včas, neboť krátce před začátkem školního roku se ve staré škole zhroutily stropy. K vysvěcení novostavby došlo roku 1860. Se stoupajícím počtem žáků se škola rozrostla na pětitřídní a roku 1897 zde byla zřízena škola měšťanská. V roce 1906 bylo vyučování přeneseno do nové školní budovy vystavěné v letech 1905-1906, která úplné základní škole ve Výprachticích po různých úpravách slouží dodnes.
Samotná pošta byla v obci zřízena roku 1893, ačkoliv tzv. rurální pošta fungovala ve Výprachticích již od roku 1874. V této době se do obce přestěhovala i četnická stanice, která se zde definitivně usídlila roku 1888. Zvláštností v novodobých dějinách Výprachtic je skutečnost že přes drtivou převahu českého obyvatelstva byla obec začleněna po Mnichovu do Sudet. Spolu s okolními obcemi, jako byly Jamné nad Orlicí, Bystřec, Koburk, Horní a Dolní Heřmanice, Horní Čermná a Nepomuky, tak představovaly téměř čistě českou enklávu v německém záboru. Druhá světová válka znamenala velký dějinný přeryv i pro moderní dějiny Výprachtic. Sousední německé Valteřice se po odsunu prakticky vylidnily. Rovněž někteří starousedlíci ve Výprachticích se v rámci dosídlování pohraničí odstěhovali na opuštěné usedlosti v okolí. V rámci poúnorové socializace vesnice byly ve Výprachticích roku 1950 zrušeny hostince (dva zůstaly v provozu v rámci státní Jednoty), dva obchody se smíšeným zbožím (zbylé dva působily pod hlavičkou Jednoty), řeznictví, pekařství a další drobné řemeslné činnosti. S velmi malým pochopením se setkala socializace zemědělství a vznik JZD v roce 1952. Ve druhé polovině 20. století byla také vybudována řada obecně prospěšných staveb. V roce 1953 to byl vodovod na Haldě, 1962-65 hasičská zbrojnice, 1972 víceúčelová budova pro Místní národní výbor, poštu, lékařskou ordinaci a tři byty. V roce 1978 byla vybudována novostavba mateřské školy , v roce 1985 byla provedena přístavba k základní škole, spojená s generální rekonstrukcí celé budovy. Po roce 1989 se hlavní investiční akce obecního úřadu zaměřily na rekonstrukci a modernizaci vodovodní sítě (vodojemy, vrty a opravny vody), kanalizace a čističky odpadních vod (ČOV v plném provozu je od r. 1997) a výstavbu bytů. Velmi čilý byl v obci spolkový život už od 19. století. Nejstarším a dodnes činným spolkem byl sbor dobrovolných hasičů, založený roku 1883. Od roku 1922 účinkoval samostatný spolek divadelních ochotníků. Ve Výprachticích rovněž vzniklo několik tělocvičných spolků, jako byl Sokol (1919) a Orel (1919) a později také Dělnická tělocvičná jednota (1937).

KOSTEL PROMĚNĚNÍ PÁNĚ
Kdy postaven byl první kostel ve Výprachticích, to přesně nevíme. Mohlo to být po založení vesnice v druhé polovině XVII. století. Poznamenáno je, že stál již roku 1350 - Weipersdorf Pfarrdicta plebana Episcopi Litomyšlensis - Anno 1400. Roku 1440 byl již jako farní kostel. Působil tu plebán Štěpán, který pak byl v Hnátnici. Kostel stál na témže místě, co nynější, na návrší zvaném Tábor. Poboření kostela husity za válek roku 1421 je možné, ale není dokázáno. Obyvatelé Výprachtic přijali víru podobojí. V XV. a XVI. století byli utrakvisty. Dle toho konaly se i bohoslužby v kostele. Českých bratří ve Výprachticích mnoho nebylo, jen hlouček. Spodní část věže kostela, která dosud stojí, postavena byla roku 1590.
Neměla báně, byla pokryta střechou jako jiné stavení. Věž byla stavěna dokonaleji a při stavbě používalo se již i vápno. Z toho se soudí, že byla nově přistavena k stávajícímu již kostelu. Zvony nebyly zavěšeny na věži. Byly pořízeny dříve a visely, jak toho času bylo obyčejem, na malé, ke kostelu přistavené zvonici, tak zvané „kobce“, skrz kterou se chodilo na hřbitov a do kostela. Tato chodba s bránou a zvonicí byla jako zbytečná r. 1815 odklizena. Za hlavním oltářem dřívějšího kostela nalezen byl základní kámen s nápisem: “Tento chrám je ku cti Boží v den svatých apoštolů Šimona a Judy létě Páně 1590 posvěcen“. Jméno světícího není uvedeno, ale je oprávněná domněnka, že to byl pražský biskup Martin, který toho roku světil děkanský kostel v Lanškrouně a při této příležitosti vysvětil i kostel ve Výprachticích. Roku 1668 při opravě kostela byla věž o 1 sáh zvýšena. Roku 1691 za rychtáře Jana Mlejnka, kostelníků Pavla Černohorskýho, Adama Kubova a Pavla Kubova, rektora školního Jakuba Viktorina z nákladů od žáduší byla kostelní věž ještě o 4 sáhy zvýšena a ze dřeva na ni postavena báň. Do věže zavěšeny zvony. Velký zvon z r. 1538 a prostřední zvon z r. 1572. Dle reskriptu z 16. 7. 1792 bylo na opravu kostela z církevní pokladny povoleno 86 zlatých a 14 krejcarů. Zdejším drsným počasím kostel velmi trpěl a roku 1815 vypadal na spadnutí. Byl proto rozbořen. Zůstala z něho pouze věž. 29. IV. 1816 vyměřeny základy nového, o 1 sáh většího kostela. 13.5.1816 položen a posvěcen základní kámen. Pronajaté stavební práce rychle pokračovaly, takže ještě na podzim stavba dostala se pod střechu. Protože proti plánu vrchnosti nad kostelem postavila se malá věžička „Sanktusová“ pro zavěšení malého zvonu - umíráčku, musela náklady s tím spojené - 189 zlatých - zaplatit obec. Dne 8. srpna 1816 stržena s věže stará báň. Pak stavěna nová.
28.8.1818 po dokončení stavby zasazen slavnostně na báň kostela závěrečný knoflík s pamětním spisem. Týž den zavěšeny do velké věže 3 zvony - z let 1538 - 1572 - 1660 a na malou věžičku malý 36 kg zvonek - Sanktusový - z roku 1708. Pátý malý zvonek u sakristie byl ulit r. 1666. Stavba kostela stála 17.650.30 zlatých šajnů, nebo7.060 zlatých a 72 krejcarů konvenční měny. Dne 1.8.1819 o 10. hod. dopoledne byl kostel, bez účasti jiných kněží, lokalistou Josefem Ondřejem Stehno posvěcen. Hlavní oltář z r. 1819 od Josefa Girsche v Šumperku stál 700 zl. Bylo by se mnoho ušetřilo, kdyby bylo pro starý oltář a jeho uměleckou hodnotu více pochopení a nebylo se vše zničilo. Roku 1829 pořízen pravý postranní oltář sv. Jana Nepomuckého za 97 zl. a levý Visitations B. Maria V za 96 zl. 40 kr.
Roku 1834 postavena část hřbitovní zdi. Roku 1837 postavena ostatní hřbitovní zeď - obruba - s branou a pokryta tesanými kameny. Roku 1851 byla věž kostela omítnuta a obílena. K levé straně věže byla přistavena po potřeby hrobníků komora - márnice. Celý kostel i s věžemi byl znovu pokryt šindelem. Roku 1855 střecha natřena fermežovou barvou.
Roku 1890 stará kamenná dlažba v kostele byla nahrazena novou. Položeno 5 700 kusů dlaždic. Roku 1891 byla 72 roků stará okna v kostele nahrazena novými. 10.2.1852 prohlásil papež Pius IX. hlavní oltář za každodenně privilegovaný k získání odpustků pro mše sv.
Mramorová deska se zlatým zápisem o tom zasažena do hlavního oltáře r. 1853. Roku 1897 za faráře Josefa Neškudly provedena renovace kostela. Dekorativní malíř Ludvík Nejedlý z Bydžova s pomocníky kostel vymaloval. Malíř Eduard Neuman namaloval hlavní obraz nad oltář a křížovou cestu. 3 oltáře vyměněny, varhany opraveny, rozšířeny a zvětšeny, lavice v kostele upraveny, bohoslužebná roucha a vnitřní zařízení, vše pořízeno nové. Na věž dány nové hodiny. Nová báň zhotovena a na věž vytažena. 29.6.1897 do knoflíku báně dán pamětní spis. Oprava stála 5.609 zl, tj. 11.218 korun. Dne 24. 10 1897 byl kostel biskupem Eduardem Brynychem slavnostně znovu vysvěcen. Roku 1913 střecha kostela i věže pokryty eternitem.
Roku 1923 provedena oprava odulých a opadalých omítek na kostele, na věži znovuzřízena žaluziová okna, dáno 1 okno železné a celá omítka obarvena - otónována. Stálo to 21.448.90 Kčs. Roku 1927 vyzděny 3 nové hřbitovní sloupy z bílých cihel pro bránu a zavěšena na ně 1 nová železná brána veliká a 1 postranní menší. Roku 1954 provedena byla stavba nového hřbitova. Stará kamenná obruba, která obepínala kulatý hřbitov okolo kostela byla rozbořena. Kamene z ní použilo se na základy a obvodovou zeť nového velkého hřbitova. Pilíře mezi drátové pletivo vyzděny z cihel - ale špatných. V západním rohu hřbitova postaven malý domek - márnice - umrlčí komora. Rozšíření a stavbu hřbitova prováděla obec: Místní národní výbor v akci „Z“. Lidé pracovali většinou zdarma. Roku 1961 byla okna kostela z r. 1891 nahrazena novými. Při bouři v srpnu 1966 shodil vítr střechu ze staré márnice u kostela - z r. 1851. Pobořená zeď byla zbořena a ze získaných cihel a kamene postavena sínka - závětří - před hlavním vchodem do kostela. Roku 1967 - 68 za duchovní správy P. Rudolfa Seidla provedena velká a důkladná oprava kostela. Velká věž byla opravena a oplechována. Malá věžička postavena nová, ciferníky hodin renovovány, vyměněno nebo pořízeno nové oplechování, vyměněny žlaby, vyměněny dvéře u kostela, za nové dubové. Všechen eternit se střechy sundán, střecha opravena a kostel znovu pokryt eternitem. Stará venkovní omítka zvětralá, pokud dříve neopadala, byla otlučena a celý kostel ohozen tvrdou cementovou omítkou s pískem z Rašovic. Pamětní zápis z r. 1877 nalezený ve věži byl doplněn novým zápisem, mincemi aj., uložen do nové větší plechové schránky, zaletován a dán do knoflíku báně na velkou věž - dne 1.7.1968.

FARA - DŮM ČP. 180
Výprachtická fara, co katolická, stávala již za vlády Karla IV, roku 1350 jako plebanie biskupství Litomyšlského. Za bouří husitských a později měnila své držitele ve víře. Na začátku válek třicetiletých nacházela se v místech nynější chalupy č. 2. Po smrti kněze Jana Buflera fara osiřela a jen občas kněz Martin Hladký z ústí n. Orl. koňmo do Výprachtic dojížděl. To patřili jsme k faře Ústecké. Až do roku 1663, kdy připadli jsme pod svrchovanost fary v Jablonné nad Orlicí a výprachtická fara stala se filiálkou fary v Jablonném nad Orlicí. Roku 1780 stala se lokálií a r. 1853 farou s místním farářem. Před rokem 1401 byl tu plebán Štěpán, který pak byl v Hnátnici. Meško Perda z Výprachtic, známý z roku 1402, snad byl zdejším duchovním, ale jisté to není. V zápise z 8. 4. 1655 je uvedeno mj. „Fary předešle žádné tu nebývalo, až za pana Boržana byl jim predikant představen a k obydlí chalupa ukoupena, z nichž se posavad ourok odvádí. Malá chalupa stojící na stráni pod kostelem. označená jako lokální kaplanka dostala roku 1770 při číslování domů číslo popisné 180. Dle zřizovací listiny z 15. 12. 1799 při zřízení lokálie opravila a upravila obec pro svého duchovního chalupu, ale jen tak, dost ledabyle. Vrchnost na to poskytla 200 zlatých a bezplatně vápno a cihly. Celá ta budova lokálie z kamene a cihel stavěná byla 9 sáhů a 3 střevíce dlouhá, 5 sáhů široká, 2 sáhy, 2 střevíce a 2 palce vysoká. Měla uprostřed předsíň, vpravo světnice pro služebnictvo, 1 kuchyň a spíž - obě klenuté a 1 chlév s dřevěným stropem, dále 2 obytné světnice s podlahou a vyzděné schodiště na půdu s dřevěnými schody. Před hlavním vchodem bylo schodiště se zídkou z kamene, bez zašalování a s dřevěnou střechou. Celá budova měla mansardovou střechu šindelem krytou. Vedle této stavby - směrem do stráně - stála kolna s malým chlévkem (délka 5.5.0 - šíře 1.4.0 - výška 1.2.0 sáhů) Na obě strany přiléhala terasová zídka a dřevěná dvířka z malého dvorku. Stodola ze dřeva postavena byla dosti vzdáleně od lokálie za cestou směrem k potoku vedle stodoly, která patřila obci - škole. Na podzim roku 1846 zchátralá stavba z r. 1780 byla opravována. Chlév byl přemístěn k vedlejší kolně. 7. prosince 1753 byla zdejší lokálie povýšena na faru. Roku 1854 provedena důkladná přestavba farní budovy. Stará prolamovaná mansardová střecha shozena, na přízemí postaveno I. poschodí s valbovou střechou, pokrytou šindelem. Zařídil se byt pro faráře i kaplana. Roku 1880 byla střecha pokryta šindelem. Roku 1886 opravovalo se farské hospodářské stavení. Staré poškozené se zbouralo, zdi se opravovaly, kamenných zdí se přidalo. Stavba se prodloužila směrem na sever. Postavil se šupna pro obecní bryčku, když jde kněz zaopatřovat nemocné, pak chlév pro 2 krávy a lůžko pro děvečku. Chlév se zaklenul, síň se zaklenula, dveře se opravily, dala se nová kamna, dvorek se vydláždil. Roku 1900 byla farní budova pokryta břidlicí, protože starý šindel z r. 1880 byl prohnilý a děravý. Roku 1927 byla břidlice sundána a střecha fary pokryta eternitem - nákladem obce. Spolky Sdružení katolické mládeže a Jednota Československého Orla používaly v letech 1919 - 1939 a pak 1945 - 1948 jižní přízemní místnost pro spolkovou činnost. Konaly se zde členské i výborové schůze, pořady, zkoušky na divadla, nacvičovány písně. Byla zde zřízena knihovna, obecenstvu půjčovaly se knihy.
Za války, kdy veřejná činnost spolková, byla od Němců znemožněna, ubytovali sem na faru uprchlíka, běžence, Němce z Berlína Robina Plamana s rodinou. Po roku 1948 - v letech padesátých - z doporučení vedoucích obce - nastěhoval se do místnosti, pro účel bydlení přehrazené, zdejší vedoucí pošty Jan Bukovský s rodinou. Dle pozemkového archu číslo 763 patřilo roku 1945 k faře výprachtické 38.47 arů role a 52.23 arů louky. Celkem 90 arů a 70 metrů 2. Čistý katastrální výnos byl stanoven na 10 zl. 42 krejc. Je to louka před farou a pole za farou - před kostelem. Mimo toho dle pozem. archu č. 178 jako „Farní obroči“ je za kostelem 264.54 arů role s čistým katastr. výnosem 32 zl. 44 krejcarů. Tuto půdu obdělávají a oklizejí jiní lidé, než ti z fary - blízcí sousedé.

POMNÍK PADLÝCH
Když v I. světové válce roku 1914 začali častěji přicházeti smutné zprávy a počet našich padlých vojínů se zvětšoval, počal zdejší farář připomínati povinnost vděčnosti vůči nim. „Ještě nebylo určitě jasné,“ - tak napsal farář, Jan Středa do kroniky, když o této věci psal, - „že z hrůz světové války vzejde osvobození naší české vlasti“. Uvažovalo se o postavení pomníku našim drahým padlým a počaly se konati sbírky. První peníze byly uloženy u zdejšího Spořitelního a záložního spolku na vklad: „Pomník padlých vojínů ve Výprachticích“, dne 18. listopadu 1917. Po osvobození naši vlasti roku 1918 stavěly se v mnoha obcích pomníky padlým jako památníky osvobození. U nás ve Výprachticích v listopadu roku 1921 osvětová komise počala také o stavbě pomníku uvažovati a její členové ve své většině byli toho názoru, aby to byl památník osvobození, případně se světským motivem. Místní farář Jan Středa, který v osvětové komisi zastupoval spolek Sdružení katolické mládeže jim tam však oznámil, že peníze sbíral na hřbitově a v kostele a proto dříve než peníze vydá, se zeptá dárců, jaký pomník si přejí. Na schůzi svolanou příští neděli se sešlo do hostince Adolfa Prokopce č. p. 216 asi 50 účastníků, většinou pozůstalých po padlých, dárců a zájemců. Po řeči p. faráře usneseno vydati peníze na stavbu pomníku jen tehdy, když na pomníku bude zajistěno též náboženské znamení, například vtesaný kříž. Osvětová komise na svých schůzích v prosinci 1921 a v únoru 1922, - pro jiné záležitosti v době plesů, - nejevila o stavbu pomníku zájem. V březnu 1922 svolal farář novou schůzi, vyložil, jak se vše sběhlo, upozornil na vysokou cenu uměleckých památníků a vyslovil mínění, aby se záležitost předložila obecnímu zastupitelstvu k provedení, ale přítomní s tím nesouhlasili. Usneseno postupovat samostatně. Ihned zvoleno komité jako Družstvo pro postavení pomníku s předsedou Josefem Skalickým z Výprachtic č. 213 v čele. Členové vybraného komité: Karel Skalický z č. p 17, František Skalický z č. p 174, Josef Hejl z č. p. 9 a Josef Macek z č. p 7 uvolili se pochůzkou po domech, vykonati sbírku. Výsledek byl: slib 4 245. - Kč darů. K provedení pomníku požádán byl od znalců jeho děl doporučený umělec, sochař Čeněk Vosmík (* 5. 4. 1880) na Smíchově v Praze. Též vytesal sochy zápasníků na bránu Hradu v Praze, sousoší památníku padlým na Hostýn, sochu Božského Srdce Páně do katedrály v Hradci Králové, sochy na Hospodářskou výstavu a jiných více. Na Karlově mostě v Praze tento schválil návrh na sochu Matky Boží s mrtvým Ježíšem na klíně a prázdným Křížem nad skupinou. O svatodušních svátcích roku 1922 přijel na faru do Výprachtic a zde projednal podobu, materiál, místo pro pomník, postavení i cenu. Přítomni při tom byli: Josef Skalický z č. 213, Josef Resler z č. 27, Martin Skalický z č. 310, Jan Smejkal z č. 87, Josef Hejl z č. 9, Josef Macek z č. 7, František Skalický z č. 140, Jan Havelka z č 298 a místní farář. Cena pomníku i s modelem stanovena na 17.000. - Kč a doba dodání, původně stanovená na podzim roku 1922, byla prodloužena do června roku 1923. Nejdřív byl pomník projektován na hřbitov, aby u pomníku mohly se konati pobožnosti za padlé vojíny, ale zvítězil názor, aby byl na místě hojněji navštěvovaném. Obecní zastupitelstvo svolilo postavení pomníku ve středu obce na rozcestí mezi starou a novou školou a darovalo kámen do základů pod sochu z obecní skály. V první polovině měsíce července roku 1923, kdy pomník byl slíben k dodání, začaly přípravné práce. Dělníci: Havelka z č. 298, Hanzlíček, Chládek z č. 15, V. Chládek z č. 143, Nožka z č. 258, Pecháček z č. 329, Ptáček z č. 53, Šebrle z č. 222, Skalický z č. 58, Skalický z č .270, Hejl z č. 320, Skalický z č. 213, Skalický z č. 174, Resler z č. 27., Smejkal ze Zaječína a Skalický z čísel pop. 140, 117 a 17 kopali základy, upravovali břeh, posluhovali zedníkům a pomáhali, kde bylo třeba. Zedníci Jan Smejkal z č.87, Antonín Ptáček z č. 53, Ant. Beran z č. 357, Jáchym Procházka z č. 66 a Frant. Moravec z č. 266 konali své odborné budovatelské práce. Rolníci Josef Resler z č. 27, Josef Hejl z č. 9, Vilém Chládek z č. 64, Josef Skalický z č. 188, Antonín Chládek z č. 192, František Chaloupek z č. 121, František Resler z č. 202, Jan Hejl z č. 212, Josef Blažek z č. 216, Jan Skalický z č. 25, J. Prokopec, Vincenc Chaloupek z č. 120 a Pavel Smejkal z č. 103 dováželi s koňmi kámen až z Hamáček u Čenkovic z lesa Josefa Reslera č. 27. a písek, který také daroval a nakopal Jan Bednář z č. 33 z pískovny. Všichni pilně a ochotně pracovali zdarma, jen svačiny a něco na zapití dostali z fary. Okresní správa komise (okresní výbor) v Lanškrouně dne 24. 8. 1923 č. 759 povolil položení a zazdění cementových rour o průměru 50 cm v délce 5 metrů před pomníkem v příkopě silnice. Později byl kanál převzat správou okresu. Když všechny přípravné práce byly hotovy, základy vyzděny i 90 cm silná zadní zeď postavena, žádalo Družstvo pro postavení pomníku padlým vojínům od obecního úřadu ve Výprachticích, aby obec převzala pomník do správy a udržování, což se na schůzi obecního zastupitelstva dne 24. července 1923 schválilo. Biskupská konsistoř v Hradci králové svolila posvěcení pomníku a delegovala k tomu P. Antonína Kašku, kanovníka a děkana z Kostelce nad Orlicí. V sobotu 4. srpna 1923 přijel tvůrce pomníku, sochař Čeněk Vosmík, aby dohlédl a provedl konečnou úpravu sestavy pomníku. Nápis v podstavci kameníky v Hořicích chybně vytesaný (obětujeli), musil být znovu do hloubky vytesán. Mistr vše dokončoval, piloval, hladil sochu. Slavnost odhalení a posvěcení pomníku, - Piety - konala se 5. srpna 1923. Pozvání bylo posláno písemně všem blízkým úřadům, spolkům a korporacím.
Při schůzi obecního zastupitelstva dne 24. července 1923 dosaženo bylo schválení přijetí pomníku do správy a udržování obcí proti 5 hlasům opozičním. I. náměstek Vincenc Kubeš vyslovil tenkrát proti přijetí své minoritní veto. Žádal, aby udržování pomníku převzal farní úřad, nebo Družstvo pro postavení pomníku a podotýkal, že usnesení bylo neplatné, také proto, že člen družstva nemá jako člen obecního zastupitelstva o družstvu hlasovat.
Vincenc Kubeš po obecních volbách a změnách ve vedení obce na schůzi nového zastupitelstva dal tuto záležitost znovu na pořad jednání a žádal zrušení usnesení z 24. 7. 1923. Dosáhl toho. Pro jeho návrh hlasovalo 14 a proti 9 nově zvolených členů obecního zastupitelstva. Usnesení toto sděleno družstvu, jehož členové přijali zprávu tu s odhodláním, že o budoucnost pomníku postarají se sami. Nechtěli s obcí, vedenou novým starostem Adolfem Chládkem vést spor o proto nepodali rekurs. Na pozadí sousoší postaven byl malý z kamene tesaný holý kříž. Západní větry při sněhových vánicích tvořily často veliké závěje sněhu okolo pomníku. Při tání těžký mokrý sníh rozmáčel pískovcový kámen, se strany se na něho tlačil. Během 20 roků byl pískovcový kříž s pomníku dvakrát ulomen. Posledně v zimě roku 1945. Na jaře roku 1946 nechal František Skalický, majitel zemědělské usedlosti č. p. 140 svým nákladem u firmy Josef Sršeň v Bystřeci zhotovit veliký železobetonový hlazený kříž, který již nebyl stavěn přímo na pomník jako dříve, ale dolním koncem zasazen až do země opírá se o zadní stěnu pomníku. Tomu snad již závěje tak škodit nebudou, i když je větších rozměrů. Černě barvena a do kamene tesaná jména padlých vojínů do dvou kamenných, do zdi za pomníkem zazděných deskách vlivem povětrnosti značně vybledla a byla těžko čitelná. Roku 1949 malíř Bohumil Skalický z č. 187 celý pomník uvedl zase do pořádku. Usazenou starou špínu očistil, nápisy znovu obarvil. Desky se jmény obarvil na černou, vytesané písmeny obarvil na bělo. Celý pomník dostal nové vzezření.
Do zahrádky, zhotovené zdejším zámečníkem Antonínem Filipem z č. 300, okolo pomníku vysazovány byly květiny. Každoročně ke dni 1. a 2. listopadu kladli sem vzpomínající příbuzní padlých v dáli květiny, případně i věnce a rozžehali světla tak, jako v ty dny na hřbitově.
Však za doby I. republiky přicházel sem v den dušiček z kostela průvod s knězem, konána zde pobožnost za mrtvé vojíny. Pomník stojí na návsi, na vyvýšeném a dosti příhodném místě. Před ním konaly se často různé proslovy při oslavách a jiných příležitostech. Korporativně vítán zastavil se zde projíždějící doprovod s ostatky sv. Vojtěcha. Vesele vyhrávala zde výprachtická hudební kapela dne 9. května 1945 při vítání Rudé armády. I mrtví, kteří za života projevili přání, být pohřbeni na výprachtickém hřbitově, když zemřeli mimo obec, bývají přiváženi v rakvi před pomník, aby odtud v pohřebním průvodu nastoupili další cestu do kostela a na hřbitov.

SOCHA SV. JANA NEPOMUCKÉHO
Jan Nepomucký byl typický světec pobělohorské doby. Mnoho tisíc soch bylo mu postaveno.
Českou vesnici bez jeho sochy, zvláště na mostě, nebylo si možno ani představit. Sousední vesnice Nepomuky, roku 1789 založená, nese jeho jméno. Tenkrát byla katolická. Za 400 roků po jeho smrti (zemřel 20. března 1393), postavena byla nákladem Josefa Reslera, chalupníka z čísla p. 20 ve středu vesnice socha sv. Jana Nepomuckého ku jeho cti a chvále. Byla postavena nedaleko rychty č. p. 1 u cesty. Protější chalupu číslo p. 216 vystavěl František Černý o rok později. V den svátku Jana Nepomuckého, 16. května 1793 byla jeho socha ve Výprachticích od lanškrounského biskupského okresního vikáře Adalberta Appla, za spoluúčasti P. Jana faráře z Jablonného nad Orlicí po patřičném kázání zdejšího lokalisty P. Antonína Schwaba slavnostně posvěcena. Udržování sochy sv. Jana Nepomuckého patří obci Výprachtické. Ale listiny o tom nejsou. Snad majitelé čísla p. 216 mají k tomu závazky. Vždyť každoročně ke dni sv. Jana, na Boží Tělo a Nejsv. Trojici, k příchodu procesí z kostela stavěli u sochy oltář se světly a květinami a okolí pomníku břízkami zdobili. Roku 1853 byla tato socha nákladem tehdejšího starosty obce Jáchyma Skalickýho a jeho manželky Anny Marie, familiantů z č. p. 4 od Václava Täubra, pozlacovače (Stafirer) z Ústí nad Orlicí krásně ozdobena - oštafírována. Mimo výloh stravování zaplatili za to 50. - zlatých. Roku 1880, když stavěla se okresní silnice k Lanškrounu, která jde vedle čísla p. 216, přiblížila se k soše tak, že sv. Jan N. zůstal stát v silničním příkopu. Tato nesnáz byla odstraněna tím, že pro sochu vykopáno prostranství - kus břehu - vedle silnice a tam byla socha bez poškození přemístěna. Místní farář Václav Brukner vyhotovil o tom zvláštní zápis, který ještě s jinými věcmi v uzavřené lahvi byl vložen do podstavce sochy. Stalo se to dne 26. srpna 1881. Terezie Burianová z Výprachtic číslo p. 152 - zemřela 3. 2. 1913 - ve své poslední vůli z 28. 7. 1912 zřídila nadaci na ozdobu a pro hudbu u sochy sv. Jana Nep. Složila 200. - K a z úroků 4. - K má dostati ten, kdo sochu ozdobí a 4. - K hudebníci za hudbu u sochy a doprovod zpěvu při procesí k soše. Před svátkem sv. Jana roku 1889 zřídila se nákladem obce u sochy světce zahrádka s dřevěným, obarveným plotem - dle ujednání schůze představenstva obce ze 7. dubna 1889. Při úpravě terénu a rozšiřování silnice byla socha po čas prací odklizena stranou a pak 23. 8. 1973 pomocí strojů JZD přemístěna na vyzděný sokl nového schodiště k budově Místního národního výboru z r. 1881. Ten zápis, o němž výše psáno, v patrně rozbité lahvi, se neuchoval, nebyl nalezen. Socha sv. Jana byla pod dozorem a radou Josefa Sršně z Bystřece odborně a pečlivě renovována - očištěna pomocí želízek. Pomalou a opatrnou práci konali: Josef Křivohlávek z č. 403, Josef Hejl z č, 172 a Antonín Ptáček z č. 53.

SOCHA NEJSVĚTĚJŠÍ TROJICE
Manželé František Hejl, narozený 12. 9. 1792, zemřel 14. 6. 1861 a Josefa, rozená Janková těžko nesli, že na jejich statku číslo p. 238 dne 28. 2. 1808 byl Josefem Hejlem zavražděn František Hubálek. Aby to, dle jejich mínění, odčinili, chtěli vykonat nějaký bohumilý skutek, postavit pomník. Když František Hejl zemřel, rozhodla se vdova Josefa Hejlová jeho i svoje přání uskutečnit. Oznámila to faráři Václavu Bruknerovi. Ten zprávu tu přijal s radostí. Dohodli se, že by to měla být socha Nejsvětější Trojice, k zastavení procesu o Božím Těle a následující neděli a pro postavení jako nejvhodnější vybral místo na vysekané skále severně blízko fary. Celou tu věc vzal si na starost. Vyzkoušený a osvědčený sochař František Lindermann z Hedeče u Králík u kameníka Jana Hedricha v Mladějově č. 52 (Blosdorf) u Mor. Rychnova již roku 1862 z pískovce vysekal pomník, sestávající ze 6 dílů. Stál 121. - zlatých r. m. Následujícího roku 1863 zdejší občané dovezli vše do Výprachtic hned druhého dne sestavili. Vyžádané svolení k posvěcení sochy Nejsv. Trojice udělila biskupská konsistoř v Hradci Králové dne 11. července 1863 č. 4426. Politický úřad v Lanškrouně - K. u K Bezirksamt - dal povolení k stavbě sochy u fary dne 15. července 1863, č. j. 3156. Sochu zaplatila Josefa Hejlová z čísla p. 238 a k udržování sochy složila obnos 20. - zlatých. Za ty se koupily státní obligace č. 28108, dat. 1. 7. 1755, které však roku 1871 státním zásahem pozbyly na své ceně. Nadační listina - Stiftbrief, potvrzená místodržitelským dekretem z 8. 2. 1864 č. 2959 a s konsistoriálním poukazem z 25. 2. - 3. 3. 1864 č. 1314 byla zapsána do fundačních knih. Štafírování sochy provedl za pěkného suchého počasí letního měsíce k úplné spokojenosti slavný a zkušený štafírník Václav Täuber z Ústí nad Orlicí za obnos 100. - zlatých. Posvěcení sochy vykonal dne 21. srpna 1864 odpoledne před sv. požehnáním po vhodném proslovu zdejší farář Václav Brukner za velikého množství přítomných věřících. Téhož roku byla okolo pomníku postavena zahrádka dřevěná (latě stály 4 zlaté) a osázena květinami. Roku 1897 byla socha polychromována za 35 zlatých malířem Ludvíkem Nejedlým z Nového Bydžova, který též v tuto dobu prováděl malbu zdejšího kostela. K oslavě svátku Božího Těla a Nejsv. Trojice stavěl se každoročně k pomníku dřevěný oltář vyzdobený obrazy, Křížem a světlem víček. Ze tří stran okolo pomníku učiněna výzdoba z nastavěných mladých břízek. Průvod, který sem přicházel s Nejsv. svátosti býval, zvláště za doby Rakouska, mohutný, slavný. Hudba, zpěvy, účast družiček, krojovaných spolků a veliké množství účastníků ostatních, dodávaly slavnosti lesku. V tu dobu málokdo z Výprachtic a Koburku byl doma. Od roku 1953 se průvody nekonají.

SOCHA SV. JOSEFA
Josef Vacek, bývalý starosta obce a tenkrát, roku 1887, selský výměník v čísle pop. 188 nechal na své útraty na zahradě statku číslo p. 188 před okny nad cestou na Malou stranu postavit 5 metrů vysokou kamennou sochu sv. Josefa, Pěstouna Páně. K postavení sochy obdržel svolení od císař. a král. hejtmanství v Lanškrouně ze dne 9. 12. 1887 č. 11346.
O zachování a udržování sochy postaráno bylo zápisem do pozemkových knih. Dle přípisu Okresního soudu v Lanškrouně z 5. 8. 1887 č. 8292 stojí tam psáno: „Podle prohlášení ze dne 18. 7. 1887 povoluje se, aby se vložilo právo zástavní na usedlost č. p. 188 ve Výprachticích pro závazek udržování kamenné sochy sv. Josefa na zahradě číslo par. 325 při usedlosti č. p. 188 ve Výprachticích ve výšce 50 zl. pro farní úřad ve Vyprachticích a aby se poznamenalo, že toto právo zástavní, kdyby částka per 50. - zl. i nahodilou se správkou, neb obnovením sochy celkem byla vyčerpána, přece vymazána býti nesměla, nýbrž pro všechny budoucí časy váznouti zůstane a pro každý pád spravení neb obnovení sochy co nezouročitelný nadací kapitál sloužiti má. O tom se dává Josefu Skalickýmu, Heleně Skalické, farnímu úřadu ve Výprachticích a c. a k. berničnímu úřadu vědomost Knihovní úřad v Lanškrouně, 5. 8. 1887. Biskupský vikariátní úřad v České Třebové sdělil 2. ledna 1888 č. 4, že na žádost z 22. 12. 1887 udělila biskupská konsistoř v Hradci Králové dne 29. 12. 1887 č. 416 žádanou licens k postavení sochy a jejím posvěcením pověřuje duchovního správce Václava Bruknera. Obřad svěcení sochy konal se dne 8. května 1888 o půl třetí hodině odpoledne. Socha sv. Josefa, držícího v náručí Ježíška, na jejimž podstavci je vyobrazena sv. Terezie, patronka manželky Josefa Vacka, byla bohatě ozdobena a ověnčena. Farář Brukner kázal o sv. Josefu a o jeho pomoci prospěšné při smrti. Za veliké účasti osadníků, veteránů a hasičů a za hlučné střelby konal se obřad svěcení. Z Hradce Králové od konsistoře došel dopis uznání a díků všem, kdož k tomuto dílu přispěli. Okolo sochy byla zřízena dřevěná zahrádka.

BERANOVA KAPLIČKA U ŠKOLY
Dlouhou dobu byl pociťován nedostatek vhodného místa pro zastavení průvodu při církevních slavnostech o Božím Těle aj. Majitel zemědělské usedlosti číslo p. 1 a rychtář výprachtický dávno dostával popud, aby postavil nějakou kapli, ale stále se vymlouval a z důvodů peněžních se k tomu neodhodlal. Teprve bouřlivý rok 1848, kdy začalo se viklat mocné postavení rychtářů a naléhání dcery jeho sestry ho k tomu přiměly. Rosalie Reslerová, narozená 11. 3. 1824, dcera Františka Reslera z č. 148 - 254 a Rosalie, rozené Mlejnkové z č. p. 1 přestála těžkou a životu nebezpečnou nemoc. Ze zbožného úmyslu umínila si něco bohumilého vykonat. Přemlouvala dlouho svého strýce a rychtáře Jana Mlejnka k stavbě kaple k úctě Bohorodičky. Všechny jeho výmluvy vyvracela a konečně přece se jí podařilo, že roku 1848 byla na pozemku blízko rychty vedle cesty nákladem 88 zlatých 44 krejcarů kaple postavena. Sama na to zaplatila: 58 zlatých a 53 krejcarů, rychtář Jan Mlejnek dal 30 zlatých, 51 krejcarů a pozemek a Josef Schmied z Červené Vody č. 232, u kterého Rosalie Reslerová sloužila, dal na stavbu této kaple všechno vápno, potřebné hřebíky a 2 obrazy. Jeden představoval Marii Major a druhý Ukřižovaného Krista. Stály 20 zlatých. K udržování kaple zavázal Jan Mlejnek z č. p. 1, tuto usedlost a zápisem v pozemkových knihách z 9. září 1848 č. 547 nechal to knihovně zajistit. Posvěcení této kaple stalo se dle vyžádané provizorní licence lanškrounského okresního vikariátu z 21. 10 1848 č. 547 dvacátou neděli po sv. Duchu, tj. v neděli před Všemi svatými, kdy též bylo u nás posvícení. Vikariátní úřad přípisem z 5. 10. 1858 oznámil, že dle konsistorního přípisu z 9. 9. 1858 č. 6105 odkázáno je 25. 6. 1856 z majetku po zemřelém Frant. Reslerovi z č. p. 254 na opravu kaple 40 zlatých, které s úroky vzrostly na 43 zlatých 40 krejc. Místní farář zařídil to tak, že na opravení zařízení, dveří a opadalé omítky upotřebily se 3 zlaté 40 krejcarů a zbývajících 40 zlatých dáno na nákup státní obligace, z které připadající úroky by se používaly na potřebné opravy a údržby kaple. Roku 1871 snížil stát jejich hodnotu o 20 %.
Rosalie Reslerová provdala se za Františka Radu, podruha z Malých Bořitav u Králik.
Zemřela 27. 1. 1891 ve Výprachticích v č. p. 196 ve stáří 66 roků 10 měsíců a 16 dnů. Kaple sloužila až do roku 1954 jako zastavení průvodu o slavnosti Božího Těla a následující neděli.

KAPLIČKA NA TRHOVICI
Bezdětní manželé Jan a Josefa Valentovi z Výprachtic č. 258 chtěli původně ke cti a slávě Boží postavit na svém pozemku u silnice na Trhovici nějaký sloupek s obrázkem.
Radili se o té věci s místním farářem Václavem Bruknerem, se stavitelem a s jinými občany a rozhodli se postaviti malou kapličku. Na jejich žádost, řízenou p. farářem, z 5. 5. 1889 odpovědělo c. a k. okresní hejtmanství v Lanškrouně ve srozumění s biskupskou konsistoří v Hradci Králové dopisem z 21. 9. 1889, že proti stavbě kaple na pozemku číslo parcele 1266 nestaví žádné překážky, pokud z technického a politického stanoviska není nic na závadu, při čemž se však podotýká, že zmíněná kaple ve vzdálenosti nejméně 2 metry od zevnějšího okraje silničního příkopu stavět se má a silniční příkop v šířce kaple patřičně zřízeným můstkem opatřit se musí, který držitel pole č. parc. 1266 vždy v dobrém stavu udržovat povinen bude. Manželé Valentovi mínili stavět jen malou kapličku, ale stavitel Jansa z Čermné, vyznáním evangelík, vypracoval stavební plány na kapli větší, stavěnou ve slohu gotickém, pod jejíž střechou by se mohly konat i pobožnosti. Návrh ten se všeobecně líbil a byl proto i uskutečněn. Aby udržování kaple bylo zajištěno, sepsána listina tohoto znění:
„Na pozemku čís. par. 1266 naši usedlosti číslo p. 258 ve Výprachticích patřícímu jest vystavěna kaple. By tato kaple vždy v dobrém stavu udržována býti mohla, věnujeme k účelu tomu kapitál 50 zlatých rakouské měny, slovy padesát zlatých r. č., kterýžto kapital na naší (manželů Jana a Josefy Valentových) usedlosti číslo p. 258 ve Výprachticích pojištěn býti má a mají se úroky z této částky k výše uvedenému účelu použíti. Zároveň dáváme my manželé Jan a Josefa Valentovy svolení, aby se částka tato 50 zl. r. č. na naši usedlosti č. p. 258 ve Výprachticích knihovně vložila. V Lanškrouně, 29. června 1889. Jan Valenta, +++ to je znamení ruky Josefy Valentové, připsal Josef Šilar. Dle této listiny podle výměru z 4. 7. 1889 č. 5874 jest zapsáno v pozemkových knihách na č. 258 právo zástavní na 50. - zl. s 5 % úrokem k udržování kaple. Na přání a dle dopisu biskupské konsistoře v Hradci Králové byl dne 20. února 1890 sepsán u obce protokol, že obec výprachtická spravovat bude kapitál 50 zlatých, úroky z něho bude každoročně vybírati a ukládat do spořitelny v Lanškrouně a účty o tom bude předkládat faráři výprachtickému ke schválení a stvrzení a který ty nashromážděné úroky časem dle potřeby na opravu vyzvedne. Podepsali: Jan Kobza, v. r., starosta, Václav Brukner, v. r. farář. Jan Macek, aktuár, v. r. Josef Skalický, radní a svědek, v r. Frant. Prokopec, výbor a svědek, v. r. Dne 12. 12. 1890 č. 4312 udělila konsistoř licenci keposvěcení kaple p. faráři Václavu Bruknerovi. Oltář, okna, dveře i lavice, všechno v gotickém slohu a barvami malované zhotoveno bylo v dílně u Skalických, vulgo Matoušů. Hlavně všechny ty řezby prováděl Jan Skalický, který působil dlouho jako truhlář mezi řádovými bratry v klášterech a na konec i sám řádovým bratrem - fráterem - se stal. Nad oltářem umístěn byl veliký obraz P. Marie, přinesený až z Čenstochové v Ruském Polsku. Po stranách umístěno 14 obrazů křížové cesty. Svěcení kaple vykonal v neděli 6. července 1890, na svátek Navštívení Panny Marie, zdejší farář Václav Brukner. Roku 1956 nechal Petr Skalický se svou manželkou Boženou, majitelé čísla pop. 258, kapli znovu omítnout. Původní - gotická - fasáda však již provedena nebyla.

KAPLIČKA KE CTI MATKY BOŽÍ
V obci výprachtické je kaplička ke cti Matky Boží, v níž se nalézá soška Matky Boží ze Svaté Hory za Prahou. Ke cti její dal roku 1769 František Macek, sedlák z čísla č. 37 vystavět ze dřeva kapličku před svým statkem a tuto dřevěnou sošku v šaty oblečenou tam postavit. Podnět k výstavbě kaple dle tradice byl následující: Tento Fr. Marek ve více úlech choval včely. Též pro radost i potěchu. Však začalo se nedařit. Jeden úl osiřel, včely začaly kynout, kynuly. Sedlák se nad tím náramně rozhorlil a co pak ve hněvu provedl, to historie neříká. Pak se rmoutil a v celém těle cítil jen samé bolesti, utrpení a trápení. Používal všech možných prostředků ku zmírnění toho soužení, ale nic naplat, nic nepomáhalo. Nikde neměl stání. Podnikal poutě na různá milostná místa. Také na Sv. Horu za Prahou - u Příbrami - putoval a tam koupil mariánskou sošku a přinesl ji domů. Tu pak kdysi ve snu, když spal, zjevila se mu jakási paní, celá bíle oděná a a předkládala mu jeho hřích i provinění jím spáchané. Celý ustrašený, vzrušený, dala mu jeho hřích i provinění jim spáchané. Celý ustrašený, vzrušený, chtěl ji obejmout . . . pak probudil se . . . a v náručí držel mariánskou sošku, tu kterou měl dříve v pouzdře uzavřenou. Nábožně se rozhodl stavět kapličku. Roku 1769 byla kaplička P. Kašparem, farářem v Jablonném n. Orlicí, za účasti duchovních Václava Hejle a Františka Kleslo, jeho kaplanů, slavnostně vysvěcena. Při této příležitosti byl posvěcen i Kříž na Haldě. Kaple stála před statkem č. 37 po 25 let, až do roku 1794. Nedbalostí zašla a byla odklizena a na jiném místě vystavěna z tvrdého materiálu, docela blízko, kde stojí nyní stavení č. p. 265 Vernerovo. To podnikla Anna, manželka Martina Mastíka, jež pocházela ze statku č. 37. Tato nově vystavěná kaplička byla v roce 1794 posvěcena od Jana Federa, faráře v Jablonném n. O. za účasti Václava Skalického, kooperatora v Jablonném n. Orlicí. Roku 1830 byla znovu na jiné místo přestěhována, a to od majitele selského gruntu č. 30 Jos. Mlejnka a postavena z cihel, větší podle vozové cesty k Lanškrounu vedle statku. Téhož roku byla místním duchovním správcem posvěcena. Tato kaple nemá nadačního kapitálu. Udržování její náleží č. p. 30.

KAPLIČKA U CESTY K VALTEŘICÍM
Na poli mezi Humperky a Zaječínem při cestě a nyní při silnici do Valteřic byla již v dřívějších dobách postavena malá zděná kaplička. Mimo obrázků uschovává za zaskleným oknem sošku P. Marie. Kdo ji postavil a kdy, to přesně se již neví. Udržování její patřilo k číslu pop. 2 a tam byla dříve utrakvistická fara. Snad pastýř, který na Humperku pásával, u kaple leckdy sedával. Udržování této kapličky nebylo vždy tak pečlivé. Proto roku 1921 zavázali manželé František a Filomena Skaličtí svou zemědělskou usedlost číslo pop. 140 k jejímu udržování.

KAPLIČKA NA KOPCI POD HUMPERKY
Na horním konci obce, na kopci pod Humperky, vedle cesty k valteřické silnici, vystavěli roku 1910 manželé Jan a Marie Beranovi, majitelé usedlosti číslo p. 134, za svým stavením malou zděnou kapličku. Chtěli vykonat nějaký bohulibý skutek a přáli si, aby kaplička sloužila k zastavení procesí o prosebných křížových dnech. Dne 11. září 1910 byla kaplička církevně posvěcena. Udržování její přísluší majitelům čísla p. 134. Posvěcení této nové zděné kapličky se soškou P. Marie Lurdské vykonal 11. 9. 1910 o 1/2 3 hod. odpoledne tenkrát již nemocný místní farář Josef Neškudla za asistence cooperatora Josefa Celara a novosvěcence Viléma Hrdiny ze řádu sv. Benedikta ve Vídni, rodem z Třešňovce. Tento sloužil zde tohoto dne v kostele velkou mši mši sv., po které uděloval požehnání. Po přípravné promluvě p. faráře a poděkování manželům Beranovým, po litaniích, modlitbách a svěcení navrátil se církevní průvod do kostela, kde zazpíváno: „Te Deum“ a vykonáno sv. požehnání.

KŘÍŽ U KOSTELA
Od dávných dob stával před kostelem veliký dřevěný Kříž. Nestálost dřeva a vliv počasí byly příčinou krátkého jeho trvání. Musil být často vyměňován. Poslední dřevěný tam stál do roku 1794, kdy byl přenesen na horní konec obce a tam postaven u cesty, nedaleko statku číslo p. 163, aby sloužil za zastavení procesí o prosebných dnech. Ke kostelu přišel nový kamenný Kříž. To roku 1794 sedlák Martin Bednář z čísla 33, vlastně již od 1. 1. 1787 výměnkář, se svou manželkou Annou, rozenou Burianovou v č. p. 33, postavili u kostela svým nákladem velký kamenný Kříž s postavou Ukřižovaného Na barokním podstavci jsou vytesána znamení pěti Ran Kristových. Kříž, když k němu byl přistaven vyzdobený přenosný oltář, sloužil jako zastavení při církevních průvodech o svátku Božího Těla a Nejsv. Trojice a při prosebných dnech. Martin Bednář zemřel 10. 2. 1798 ve stáří 90 roků a jeho manželka Anna zemřela 30. 11. 1806 ve stáří 77 roků. Roku 1841 byl kamenný Kříž nově oštafírován. Roku 1876 byl Kříž nákladem Rosálie Knápkové, vdovy po Janu Knápkovi z č. 84 pozlacen. Práci tu provedl František Diblík z Cotkytle za 40. - zlatých. Roku 1897 byl Kříž polychromován akad. malířem Ludvíkem Nejedlým z Nového Bydžova. Týž maloval v tu dobu také kostel a sochu Nejsv. Trojice. Roku 1924 byl Kříž nákladem Josefa Chládka z čísla p. 239 znovu obnoven a oštafírován. Je to nejstarší kamenný Kříž ve Výprachticích. Ještě starší je socha sv. Jana Nepomuckého u č. p. 216 a nejstarší je dřevěná soška P. Marie v kapličce u č. p. 30.

KŘÍŽ NA HŘBITOVĚ
Na místě před chalupou číslo p. 7, kde dříve stál dřevěný Kříž, který časem podlehl zkáze, byl roku 1827 postaven nový, ale zase dřevěný s plechovou postavou Ukřižovaného. U tohoto Kříže zastavovalo se procesí o křížových dnech. Udržování Kříže patřilo zdejší obci. Stavbou okresní silnice roku 1880 ocitl se Kříž, stojící u cesty na nevhodném místě. Byl také již časem sešlý a takřka volal zas po výměně. Josef Chládek, dříve sedlák v čísle p. 19 odporučil v testamentě na železný Kříž obnos 75. - zlatých a jeho nástupce Jáchym Skalický přidal k tomu 85. - zlatých. Za tyto peníze zakoupen od Antonína Vagnera v Ostrově železný Kříž s kamenným podstavcem, na němž je vyobrazen sv. Václav se štítem a knížecí orlicí. Byl pozlacen. Též postavy Krista, P. Marie a sv. Jana byly pozlacené. Ostatní, mimo nápisů, bylo natřeno šedou barvou. Dopisem vikariátního úřadu v Lanškrouně č. 26. 5. 1885 číslo 141 byl delegován farář Václav Brukner k posvěcení kříže. V neděli 7. června 1885 to ohlásil s kazatelny a následující neděli 14. června 1885 konala se slavnost svěcení kříže. Po 2 1/2 hod. odpoledne vyšel průvod lidu a mládeže z kostela k ozdobenému a ověnčenému novému kříži, stojícímu na novém místě vedle silnice. Hasiči, veteráni a 2 party střídavě hrajících muzikantů dodávaly mu lesku. Po posvěcení kázal farář Václav Brukner o tom, proč ctíme Kříž. Po návratu v kostele, jako obvykle, slouženo požehnání a zpěv „Pange lingua. Tento Kříž, ke kterému konalo se procesí o prosebných dnech a také o svátku sv. Václava byl roku 1947, když rozšiřovala se silnice, rozdělán a po čase uložen do stodoly čísla p. 7. Opuštěná chalupa č. 7 byla také zbořena. Josef Resler, rolník z čísla 27 - 405 nechal Kříž svým nákladem za pomoci zedníků Antonína Ptáčka z č. 53 a Josefa Skalickýho z č. 310 postavit na druhou stranu silnice, jižně od čísla p. 6. Svým nákladem nechal také zhotovit okolo kříže novou dřevěnou zahrádku a všechno nechal znovu obarvit. To bylo na podzim roku 1947 a na jaře roku 1948. Na štítu sv. Václava byla vytesána orlice - knížecí znak. V mylném domnění, že je to rakouský orel, byl tento znak ze štítu na návrh Vincence Berana odstraněn a namalováno tam cosi nejasného. Může to být Kříž a nebo také nepodařený čtyřlístek. Okolo kříže u č. 7 stály lípy. Ve veřejné dražbě dříví z nich se prodalo. Dle ujednání obce z 29. 7. 1896. Kříž je nakreslen v této knize u č. p 6 a 7. Nyní je postaven na hřbitově u západní zdi, kam byl přemístěn při stavbě domu požárníků r. 1962.

KŘÍŽ ZA KOSTELEM
Na kopci za kostelem při cestě k Bystřeci, na místě, odkud je vidět ke kostelu i do Tisců, na místě starého, povětrností a časem zničeného dřevěného Kříže, postaven byl roku 1877 z peněz obecní pokladny, jak se již odedávna dělo, nový a zase dřevěný Kříž. Malbu Ukřižovaného provedl na plechu Josef Jansa, akademický malíř v Jablonném n. Orlicí za 10 zl. Biskupská konsistoř v Hradci Králové sdělila 9. srpna 1877 č. 4586, že k žádosti o posvěcení z 1. 8. 1877 dává svolení. Dne 23. září 1877 odpoledne farář Václav Brukner Kříž posvětil. Při tom držel kázání, jak je potřebné stavění Křížů při cestách jak pro cizince, tak i pro místní. Litanie a modlitby církevní tu slavnost ukončily. Za horkého dne shromáždilo se zde mnoho lidí. Přes 100 ověnčených družiček zvyšovalo lesk slavnosti. Muzika hlučně hrála, bubny vířily na cestu procesí zpět do kostela. Kříž tento stál zde pouze 12 roků. Vystaven všem nepohodám povětrnosti na vysokém vrchu „na drahách“ byl dole prohnilý a roku 1889 silný vítr ho skácel. Aby se takový případ neopakoval tak lehce, usneslo se představenstvo nákladem obce postaviti Kříž nový, velký a kamenný. Byl takový, 10 stop vysoký se železnou pozlacenou postavou Ježíšovou a vytesaným obrazem Matky Boží opatřen. Stál 95 zlatých, ale velkou část peněz na to darovaly dělnice tabákové továrny z Výprachtic a Koburku. - Jelikož o udržování a zachování tohoto Kříže je zaručením obce o budoucí časy postaráno, a v technickém ohledu bylo vše v pořádku, udělila biskupská konsistoř v Hradci Králové dne 12. července 1890 č. 5180 p. faráři Václavu Bruknerovi povolení k jeho posvěcení. Při valném počtu věřících v neděli dne 3. srpna 1890 po 2. hodině odpoledne vedl farář Václav Brukner průvod z kostela ke Kříži. Tam cooperátor Antonín Vlasák kázal, jak od časů sv. Cyrila a Metoděje u nás Kříže se stavěly a uctívaly a lid zbožný blažený byl. Po posvěcení líbal se svatý Kříž a modlily se litanie a jiné modlitby. Sbor veteránský a hasičský byl hojně zastoupen. Zpívaly se nábožné písně a při střelbě z hmoždířů vrátil se průvod do kostela na požehnání a Cange lingua. Brzy z jara roku 1945 rumunské děti z tábora uprchlíků, ubytovaných ve škole, chtěly dle jejich zvyku Kříž ozdobit věnečkem z bledulí. Chlapec, chtěje dosáhnout až nad hlavu Spasitele, chytil se za rameno Kříže, povytáhl se vzhůru, ale rameno pískovcového Kříže, deštěm provlhlého, ulomil. Na jaře roku 1947 byl vršek Kříže vyměněn. Na místo starého rozbitého kamenného Kříže, dal František Skalický z čísla p. 140 svým nákladem u Josefa Sršně v Bystřeci zhotovit nový, železobetonový, hlazený.

KŘÍŽ PŘED ŠKOLOU
Před výprachtickou školou - nyní obecním domem - č. p. 200, při cestě do kostela na obecním pozemku stával odedávna nákladem obce udržovaný Kříž, sloužící jako zastavení prosebných průvodů. Vlivem povětrnosti silně poškozen, byl na jaře roku 1879 větrnou bouří povalen. Na postavení nového Kříže neměla obec peněžitých prostředků, což zdá se být nepochopitelným, když měla tolik lesa, spíš nebylo dostatek chuti a vůle a proto se znovupostavením se otálelo. Ale našel se přece někdo, kdo na to měl. Dominik Skalický, rolník z čísla pop. 140 věnoval a složil na koupení ze železa ulitého Kříže a kamenného podstavce legát 134 zl a 94 krejcarů. Starosta obce Josef Vacek z čísla 188 další pak zařídil a na místo, kde dříve stál Kříž dřevěný, postaven za 160 zlatých železný Kříž na podstavci z kamene. Postavy na Kříži a pod Křížem a ozdoby byly pozlaceny, ostatní obarveno šedou fermežovou barvou. Když c. a k. okresní hejtmanství v Lanškrouně na žádost z 18. září 1882 dalo dne 18. září 1882 povolení k postavení Kříže na místě starého dřevěného, tu také biskupská konsistoř v Hradci Králové, na žádost podanou prostřednictvím vikariátního úřadu, dala dne 27. září 1882 č. 7067 souhlas k posvěcení Kříže. Farář Václav Brukner 8. října 1882 slavnost svěcení Kříže z kazatelny ohlásil a v neděli dne 15. října 1882 po 2 hod. odpoledne kříž slavnostně posvětil. Dominik Skalický se toho nedočkal. Zemřel na zápal plic 9. 7. 1879 ve stáří 77 roků 8 měsíců a 1 dne. Vdova Helena dodala to, co na penězích na Kříž chybělo a také veteránům dala 5 zlatých. Asi na propití. Obec dala a upravila pozemek, pořídila ke Kříži kamenné schody a zaplatila postavení. Roku 1940 nechal starosta obce Antonín Beran z č. 170 schody ke Kříži znovu vybetonovat.

KŘÍŽ NA HOBLOVNI - NA PŘEVÁŽI
Dřevěný Kříž na Hoblovni - na Převáži, při cestě do Čenkovic, byl, pakli tam nestál již dříve jiný, dřevěný, postaven roku 1797. Zde zastavovali se poutníci na cestě do Králík, Vambeřic a jinam. Při jejich návratu chodilo se jim sem naproti. Roku 1851 byl tento starý prohnilý a zvetšelý dřevěný Kříž nákladem Jana Skalického rolníka z čísla pop. 25 a vdovy Apolonie Felzmanové z čísla p. 49 vyměněn za nový kamenný. Tento však byl teprve dne 28. září od posledního našeho lokalisty Ignáce Hlouška posvěcen. Roku 1913 dal Jan Skalický, rolník z č. 25 tento kamenný Kříž opravit, natřít a pozlatit od sochaře Hurycha z Lanškrouna. Na tuto opravu dostal se svolením místního farního úřadu vyplaceno od patronátního úřadu v Lanškrouně 27. - K z úroků. Na jaře roku 1945 chtěli děti z Rumunska, ubytované v táboře uprchlíků ve škole ozdobit Ukřižovaného věnečkem z květin. Vyšplhali se na Kříž a jedno jeho rameno při tom ulomili. Podobně se jim to stalo u Kříže „na drahách“, při silnici k Bystřeci. S tímto činem moc se nechlubili. Na jaře roku 1947 dal František Skalický z čísla p. 140 zhotovit svým nákladem u Josefa Sršně v Bystrci vršek pomníku - železobetonový Kříž a vyměnil ho za starý kamenný, polámaný.

KŘÍŽ NA HOBLOVNI
Roku 1794, když Martin Bednář se svou manželkou Annou z čísla pop. 33 pořídili ke kostelu nový kamenný Kříž, přenesen byl starý dřevěný, u kostela dosud stojící Kříž na horní konec obce a tam nedaleko statku číslo p. 163 vedle obecní cesty k Čenkovicím postaven. Sloužil za zastavení procesí při prosebných dnech za úrodu zemskou. Při stavbě silnice od Čenkovic k Lanškrounu roku 1880 byl vyměněn, podoba Kristova na plech znovu namalována a postaven vedle silnice. Kříž udržuje majitel statku číslo popisné 163.

KŘÍŽ A KAPLIČKA NA TRHOVICI
Rolník Josef Chládek, když převzal 20. listopadu 1882 statek číslo pop. 31 na Trhovici, měl splatit svým sourozencům věno po 1000. - zlatých. Jeho bratr Jáchym však záhy zemřel. věno už nepotřeboval. Nový hospodář pak učinil slib, že byv této povinnosti zbaven, postaví na památku svého bratra Kříž. Se stavbou pomníku však nespěchal, zapomínal na to, ale Jáchym nedal mu dobře spát. Ve snách se mu zjevoval. Až roku 1888, kdy soused jeho Jan Valenta z č. p. 258 připravoval stavbu mariánské kaple, viděl se Josef Chládek nucen Kříž postavit. Navrhoval, že nejlépe by bylo, kdyby Kříž stál přes cestu vedle té kapličky. Ale farář Václav Brukner měl jiný názor a mínil, že lepší místo pro Kříž by bylo u silnice, kde křižuje ji cesta z Heřmanic přes Zámek na Zlomy do Čermné, to jest u č. p 347 a 374. (Nyní již zbořeného). Chládek na to: „Jo, ale von ten Pilař, až by šel domu vopilej, eště by nám ten Kříž tam rozbil !“ A dobrý farář: To ne, to ne, můj milej, to jej raděj postavme, jak chcete, - u kapličky - můj milej“. A tak se stalo. Josef Chládek se svou manželkou Amálií, rozenou Chládkovou z č. 192 postavili na svém pozemku číslo parc. 1212 při cestě na pole a u silnice do Lanškrouna železný Kříž s pozlacenou postavou Krista, spočívající na kamenném podstavci s nápisem: Pochválen buď Pán Ježíš Kristus. Okresní hejtmanství v Lanškrouně dalo politický konsens dne 3. 6. 1888 č. 4529 a místodržitelství výnosem z 28. 11. 1889 č. 115753 potvrdilo nadační listinu z 18. 7. 1889 o povinnosti č. p. 31 k udržování Kříže. U biskupské konsistoře v Hradci Králové dle přípisu z 7. 1. 1890 č. 169 byla listina ingrossována do fundační a persoluční knihy a posléze uložena v kostelní kasse lanškrounské i se 4 přináležejícími listinami a zaplacena z toho taxa 3 zlaté 15 krejcarů. Žadatel Chládek se zavázal k složení 30 zlatých, ze kterých připadající úroky budou používány na opravu a udržování Kříže. Biskupský ordinariát dopisem z 20. 2. 1890 svolil, aby, pro vzdálenost vikáře, posvětil nový Kříž místní farář Václav Brukner. V neděli 6. července 1890 byl Kříž posvěcen.

KŘÍŽ NA HALDĚ
Roku 1769 postaven byl na levé straně cesty k Lanškrounu na vrcholu vyvýšeniny - (nyní naproti nádrži vodovodu) vysoký dřevený Kříž s plechovou postavou Krista. Roku 1842 byl již tak vetchý a prohnilý, že hrozil sesutím. Byl proto roku 1842 nákladem knížecího podmyslivce N. Kutschery z Nepomuku vyměněn a postaven nový - zase dřevěný. Povinnost udržovat tento Kříž vzal na sebe dobrovolně majitel statku číslo pop. 37., protože Kříž stál u cesty vedle pustiny která dříve ke statku číslo 37 patřila a pak také ze zbožného úmyslu. V této době patřily sousední pozemky k číslu pop. 305 Antonínu Skalickému. Silnice, když se roku 1881 stavěla, vyhnula se vrcholu vyvýšeniny na Haldě, obešla ji směrem na východ. Kříž pak již nebyl u silnice, jen u staré cesty, která ještě lámáním opukového kamene na stavbu silnice byla překopána a zbyla z ní jen spojovací stezka. Dřevěný Kříž, beztak již hodně sešlý, vždyť stál od roku 1842, pozbyl svého významu a uvažovalo se o postavení nového, kamenného, který by stál vedle nové silnice. Dne 3. listopadu 1889 za starosty Jana Kobzy a v přítomnosti Jana Macka, výbora, sepsán byl u obce protokol, že Markéta Skalická, provdaná Závodníková z č. 305 svoluje, aby na jejím pozemku číslo parc. 969 postavil Jan Skalický, rolník z čísla p. 37 ve Výprachticích sochu sv. Kříže. - Svolení u obce sepsané si na c. a k. okresním hejtmanství poznamenali a přípisem z 27. 3. 1890 dali svolení k postavení Kříže. Jan Skalický, gruntovník ve Výprachticích zavázal dne 15. 12. 1889 sebe i své nástupce v držení usedlosti č. p. 37, že následkem výměru c. a k. okres. hejtmanství z. 7. 9. 1889 č. 9436, kterým se mu povoluje postavení sochy z pískovce, představující Krista Pána na Kříži s P. Marií na pozemku číslo par. 969 ve Výprachticích, Kříž tento na parcele č 969 pro všechny budoucí časy v dobrém stavu vydržovat bude. A ustanovil pro tuto povinnost obnos 30. - zlatých, na které vloženo právo zástavní do pozemkových knih pro Církev ve Výprachticích. Dne 23. 1. 1890 č. 574, jak oznámil knihovní úřad v Lanškrouně 28. 1. 1890.
Biskupská konsistoř v Hradci Králové dala povolení k posvěcení nového Kříže 1. 5. 1891 a ustanovila k tomu zdejšího faráře Václava Bruknera. V neděli 19. července 1891 odpoledne konala se slavnost svěcení. Mimo světitele faráře přišli v průvodu cooperator Antonín Vlasák a farář, penzista Jan Janků z Koburku. Družiček, krásně oblečených bylo na 100. Veliká účast občanů, hasiči, veteráni, 2 skupiny muzikantů a střelba z hmoždířů zvyšovaly za krásného počasí lesk slavnosti. Mohutný průvod na zpáteční cestě zastavil se u kaple na Trhovici k vykonání poutní pobožnosti. Zakončeno v kostele požehnání a zpěvem Pange lingua. Okolo Kříže dřevěná zahrádka chátrala, tyřela a hnila. Roku 1956 zbyly z ní jen 4 rohové kamenné sloupky.
KŘÍŽ VE BRÁNĚ
Antonín Marek, narozený 5. 7. 1800, sedlák z č. p. 37, zemřel 23. ledna 1881 jako výměnkář v čísle p. 54. Zemřel bez dědiců a ve své poslední vůli odkázal 250. - zlatých na postavení kamenného Kříže na jeho zahradě v dolním konci obce - ve Bráně - u cesty před číslem p. 53. Tento společně s farářem Václavem Bruknerem, dle nákresů, nechal zhotovit u stafírníka Antonína Vagnera v Ostrově u Lanškrouna kamenný Kříž, 4 metry vysoký a přes 1 metr široký. Postava Kristova na Kříži a Sedmibolestná P. Maria na podstavci byly silně pozlaceny, ostatní natřeno šedou fermežovou barvou. Majitelka zahrady i domku č. 54 Františka Burianová se dne 3. února 1882 písemně uvolila, že za úroky ze složeného legátu 50. - zlatých bude každý pátek večer rozžehat a nechávat hořet světlo v lampičce na Kříži. Také do pozemkových knih dne 4. března 1882 byla tato povinnost i pro budoucí majitele vložena i to, že tam sochu nechají pro všechny budoucí časy stát a těm, kteří by ji opravovali nebudou v tom, ani v přístupu bránit. Přála si to také biskupská konsistoř v Hradci Králové přípisem z 5 a 21. dubna 1882, když se zjistilo, že všechno odpovídá všestranným technickým požadavkům. Církevní povolení k posvěcení Kříže na žádost skrze biskupský vikariátní úřad v České Třebové z 4. 5. 1882 č. 3166 udělila biskupská konsistoř v Hradci Králové 31. května 1882 číslo 148 na neděli 18. června 1882. Toho dne po 2. hodině odpoledne přišel průvod asi 80 družiček, mnoha věřících, 2 kněží za zvuků hudby a nábožného zpěvu ke Kříži. Farář Václav Brukner kázal o duchovní útěše vyplývající ze sv. Kříže. Po posvěcení, modlitbách a zpěvu odebral se zase průvod do kostela na sv. požehnání. Po dlouhém deštivém počasí právě v den svěcení bylo jasno. Farář napsal: „že se za to Pán Bůh chválil.“. Mimo 50. - zlatých, jak výše psáno, zajištěných na čísle p. 54 k udržování světla na Kříži, ustanovil také Antonín Marek, aby František Resler z čísla p. 65 úrokoval mu dlužných 70. - zl. a úrok aby odváděl správě obce, která si z nich měla ponechati 20 krejcarů za vymáhání úroků a ostatní shromažďovat na opravy Kříže, který na zahradě čísla p. 54 stojí. Dále odkázal Antonín Marek 100. - zlatých jako nadaci, kdyby třeba kostel se měl rozšiřovat a nebo k jinému podobnému účelu aby se peněz použilo. Správcem - kuratorem - těchto peněz ustanovil Vincence Janko. Tento dne 31. 12. 1885 pro své stáří předal správu této nadace obecnímu úřadu. Když na konci roku 1885 František Resler z č. 65 těch 70. - zl s úroky na opravu Kříže splatil, vypůjčil si je starosta obce. Od 31. 5. 1890 měl je František Havlena. Pak si peníze 100. - zl. a 70. - zl. i s úroky od 1. 1. 1893 vypůjčil Jan Macek, obecní výbor. 23. 5. 1897 ujednalo obecní zastupitelstvo, aby byl obnoven Kříž ve Bráně a ostatní zašlé úroky aby se použily na opravu chrámu Páně. Nadace pak byla soustředěna na vklad u Kampeličky, spořitelního a záložního spolku zdejšího a před měnovou reformou dne 1. 6. 1953 společně s ostatními církevními vklady převedeny na Sběrný účet do Prahy. V létě roku 1932 uvedl Kříž do pořádku pozlačovač Emil Diblík z Chudoby a dle účtu ze 17. 7. 1932 dostal za to z peněz uložených ve zdejší záložně 427. - Kč.

KŘÍŽ NA MALÉ STRANĚ U ČP. 121
Antonín Skalický, dle přezdívky známý pod jménem „Tondáč“, sedlák z Výprachtic č. 121 dal na žádost své manželky Anny, rozené Felzmanové, dcery řídícího učitele ve Výprachticích číslo p. 200 postaviti dřevěný Kříž s obrazem Božského Spasitele, zhotovený od Kašpara Neškudly, akademického malíře v Jablonném nad Orlicí za 50. - zlatých. Posvětil jej dne 21. června 1875 místní farář Václav Brukner, který při této slavnosti měl přiléhavé kázání.
Když z technických a místně politických důvodů byla údržba Kříže zaručena, dalo okresní hejtmanství v Lanškrouně dne 23. dubna 1875 č. 2475 ke stavbě Kříže svolení. Biskupská konsistoř v Hradci Králové dne 29. 4. 1875 k posvěcení Kříže delegovala zdejšího faráře Václava Bruknera, který též byl ustanoven k posvěcení Kříže u čísla popisného 118.

KŘÍŽ NA MALÉ STRANĚ U ČP. 118
Roku 1831 z důvodů stavění procesí o prosebných dnech postaven byl na Malé straně vedle cesty do polí za statkem číslo p. 118 nákladem Josefa Stejskala z č. 118 dřevěný Kříž s plechovou postavou Spasitele. Majitel statku se zavázal na příští časy Kříž v dobrém a svému účelu sloužícím stavu udržovat. Kříž dřevěný neměl dlouhého trvání. Časem podlehl zkáze a spadl. Dne 21. června 1875 odpoledne byl na místě spadlého a časem zničeného dřevěného Kříže posvěcen farářem Václavem Bruknerem nový železný Kříž s pozlacenou postavou Ukřižovaného a s kamenným podstavcem. Tento Kříž na základě Vincence Bednáře, majitele usedlosti č. 118 byl postaven nákladem z majetku zemřelého tchána Jana Hanzlíčka, familianta z č. p. 193. Týž den posvěcen byl i druhý Kříž na Malé straně u statku Antonína Skalickýho, vulgo Tondáče číslo p. 121.


OSOBNOSTI VÝPRACHTIC
Karel Otakar Hubálek
Spisovatel Karel Otakar Hubálek se narodil v roce 1859. Pochází z početné rodiny (6 synů, 5 dcer) dlouhotřebovského řídícího učitele Jana Hubálka. Do školy chodil v místě rodiště, pokračoval v Ústí nad Orlicí a Hylvátech, kde navštěvoval soukromou německou měšťanskou školu, zvanou Bőhmův ústav. V roce 1875 odešel studovat na učitelský ústav do Kutné Hory.
V letech 1905-1917 byl ředitelem obecné školy ve Výprachticích. Je autorem knih o zdejším kraji a bratrem znamého hasičského činovníka a spisovatele Josefa Bohuslava Hubálka.
Karel Otakar Hubálek napsal báseň "Výprachtická lípa". Vycházel z místní pověsti, kdy zde byl zastřelen místní českobratrský farář. Stáří "Výprachtické lípy" se odhaduje na více než 600 let.
Karel Otakar Hubálek zemřel v roce 1929.

František Resler
Před padesáti třemi lety, v úterý 7. února 1956 dopoledne, zastavila před budovou děkanství ve Dvoře Králové dvě tmavá auta, z nichž vystoupilo několik příslušníků StB. Podporučík Miroslav Rázl a nadporučík Miloslav Kaván zazvonili u dveří děkanství, ohlásili se a v doprovodu vystrašené kuchařky se vhrnuli do kanceláře. Zastihli zde děkana Františka Reslera, kaplana Jaroslava Čechlovského a ředitele zdejšího kůru Josefa Žídka. Varhaník byl pod výhrůžným závazkem mlčenlivosti z budovy propuštěn. Kaplana Čechlovského vyvedl Rázl před děkanství a předal nadporučíku Robertu Štěchovi, který jej odvezl k výslechu. Když dorazili na děkanství svědci, začala systematická domovní a osobní prohlídka, která skončila až po několika hodinách. Pak byl František Resler naložen do auta a eskortován Rázlem a Kavánem do královéhradecké věznice. Její vrata za děkanem zapadla téhož dne ve čtvrt na šest večer a symbolicky uzavřela celý jeho dosavadní život, který se už nikdy nevrátil do starých kolejí.
Přestože výsledek prohlídky nebyl valný, aktérům zatčení příliš nevadil. Už návrh k děkanovu vyšetřování z pera npor. Miloslava Kavána z krajské správy MV v Hradci Králové byl jednoznačný: „Resler František, děkan ve Dvoře Králové n. L., je oddaným služebníkem Vatikánu s nepřátelským zaměřením lidově demokratickému zřízení v ČSR. Jako takový byl do všech důsledků obeznámen s protistátní činností, kterou pod rouškou III. řádu sv. Františka vyvíjel prof. František Mervart, Jan Pilař, Anežka Kleprlíková a další osoby. Konkrétně byl obeznámen s tím, že členové III. řádu sv. Františka – terciáři – se scházejí na ilegálních schůzkách, že rozšiřují protistátní tiskoviny a nepřátelskou ideologii společně s náboženskými bludy…. Mimo to je Resler podezřelý, že byl vysvěcen na tajného biskupa….
Tím se dopustil trestného činu velezrady podle § 78 tr. zák. č. 86/50 Sb. zák. ČSR“.

František Resler se narodil 14. března 1912 ve Výprachticích, horské vesnici nedaleko Lanškrouna. Na svět přišel jako deváté dítě rolníka Josefa a Albíny Reslerových a byl třetím synem z celkem jedenácti sourozenců. Na otcovo přání vystudoval po maturitě na královéhradeckém gymnáziu teologický seminář v Boromeu a po pěti letech byl 19. června 1937 vysvěcen knězem.
Jeho prvním působištěm se stal Jičín, kde čtyři léta působil jako kaplan. Někdejší studijní úspěchy ze semináře přivedly Františka Reslera na myšlenku věnovat se pedagogické dráze profesora náboženství na středních školách. V říjnu 1940 absolvoval profesorské zkoušky pro vyučování na gymnáziu a když v srpnu 1941 dostal lákavou nabídku stát se vicerektorem chlapeckého biskupského semináře, neodolal. Úřad vicerektora ale zastával pouhý rok a v prosinci 1942 se do Jičína vrátil, tentokrát jako druhý kaplan ve Veliši. V Jičíně převzal profesorské místo a vyučování náboženství na gymnáziu a zdejších středních školách po svém o sedm let starším kolegovi Josefu Benešovi, který byl zatčen a zbytek války strávil v koncentračním táboře v Dachau.
Navzdory tíživé atmosféře válečných let si František na staronovém působišti vedl úspěšně. Díky svému mládí – nedávno překročil třicítku – a společenské povaze si rychle získal oblibu jak věřících, tak i „lepší společnosti“. Častým hostem byl i u čelného představitele jičínské smetánky, továrníka Knotka, šéfa firmy na výrobu zemědělských strojů.
Společenským kontaktům a postavení, jež se Františkovi podařilo v Jičíně vybudovat, odpovídaly i jeho ambice na postup v církevní hierarchii. Po smrti děkana Jana Groha byl jedenatřicetiletý František 24. března 1943 ustanoven administrátorem jičínské farnosti a ucházel se o jmenování děkanem. K tomu však nedošlo. Jmenován byl jeho protikandidát, čtyřiapadesátiletý administrátor v Kratonohách Josef Rohleder, a František Resler byl v říjnu 1943 přeložen jako farní administrátor do Miletína. Odchod z Jičína pro něj byl po slibných začátcích jistě hořkou pilulkou.
Do miletínského působení Františka Reslera nejvýrazněji zasáhly až samotný závěr války a osvobození města. Pod dojmem zpráv pražského rozhlasu se 5. května 1945 shromáždil na náměstí dav miletínských obyvatel, který začal se zabarvováním německých nápisů na vývěsních štítech obchodů a vyvěšováním československých vlajek. Tím ale odvaha davu neskončila a čím dál hlasitěji se dožadoval odzbrojení místní posádky sanitního skladu, sídlícího ve škole.
V kritické situaci, která hrozila při nezvládnutí emocí krveprolitím, byly zahájeny rozhovory s německou posádkou. Jako jeden z vyjednavačů byl pro uklidnění situace přivolán i páter Resler, který z okna radnice vyzval shromážděné ke klidu. Oznámil, že vyjednáváním se snad podaří zvrátit příkaz daný posádce vyhodit při ohrožení skladiště do povětří, že ale vojáci budou nepochybně požadovat svobodný odchod z města. Této dohody se posléze podařilo dosáhnout a ozbrojený doprovod Miletínských, v němž byl i František Resler, vyprovodil Němce za obec Chroustov, kde složili zbraně.
Další kritickou situaci rozptýlil Resler následujícího dne. V sobotu 6. května dorazila do města zpráva, že silný německý oddíl, vyslaný k likvidaci hořického povstání, po těžkých bojích postupuje na Miletín. V nastalé panice byly svěšeny vlajky, domobrana se rozprchla a většina ozbrojenců i s posádkou četnické stanice odešla do lesů. V podvečer dorazili na náměstí v náklaďáku vojáci, rozmístili se s kulomety po náměstí a jejich velitel začal požadovat vysvětlení incidentu s automobilem údajně napadeným u Miletína. Po výhrůžkách, že „nechá Miletín vystřílet“, byl na vylidněné náměstí přivolán P. Resler, kterému se podařilo podezření rozptýlit a situaci vyjasnit. Němci pak se dvěma rukojmími pro zajištění své bezpečnosti odjeli směrem k Jaroměři.
Krvavou epizodou, která se pro Františka Reslera stala později zdrojem nepříjemností, byl pondělní večer 7. května, kdy skupina odbojářů a ruských partyzánů zlikvidovala nad městem náklaďák s vojáky miletínské posádky. Dvěma zraněným Němcům se podařilo uprchnout až do Miletína a jeden se ukryl v ošetřovně Červeného kříže na faře. Záhy si však pro něj ozbrojenci došli a ještě na faře jej přes Reslerův odpor před jeho očima zastřelili.
Krátce po osvobození, v srpnu 1945, dosáhl František Resler přeložení do Dvora Králové jako administrátor farnosti. Ve Dvoře si získal velkou oblibu věřících a podobně jako v Jičíně se ucházel o děkanství. A situace se téměř opakovala jako u jičínské kandidatury. Tentokrát však František Resler uspěl. Od ledna 1947 byl jmenován děkanem a zdálo se, že jeho dalším osudům nestojí nic v cestě.
„Vítězný únor“ však znamenal převratnou změnu, kterou záhy pocítila i katolická Církev, na niž se nový režim zaměřil. Brzy došlo i na oblíbeného, leč neústupného děkana Reslera. Prvním a posledním varováním, kterým mu chtěl režim uštědřit výchovnou lekci, bylo zatčení v roce 1949. Popudem k němu byl pastýřský list Hlas československých biskupů v hodině velké zkoušky, který v neděli 19. června děkan přečetl bez ohledu na zastrašování. Také jeho další kroky proti komunistické Katolické akci vedly k jeho zatčení 22. září 1949. Ve vězení strávil, po obvinění z velezrady a podvracení lidově demokratického zřízení, necelé dva měsíce. Propuštěn byl v listopadu 1949 poté, co mu byla udělena milost prezidentem republiky. Předpokládaný efekt výchovné lekce se však nedostavil, přinejmenším ne v takové podobě, v jakou snad bezpečnost doufala.
Když StB podnikla na přelomu let 1955/56 na Královédvorsku zatýkání členů III. řádu sv. Františka (tzv. terciářů), jenom přivítala, když z nekonečných výslechů vyšlo najevo, že o schůzkách, konaných někdy i na děkanství, musel František Resler vědět. V procesu, v němž komunistická justice soudila tyto „členy nepřátelské skupiny, která se specializovala na boj proti KSČ a vědeckému světovému názoru“, vyměřil soud Františku Mervartovi trest 7 let, Janu Pilařovi 7 let, Anežce Kleprlíkové 6 let, Janě Klesalové 5 let, Adrieně Jeřábkové 4 roky a děkanu Františku Reslerovi 4 roky, všem za trestný čin velezrady.
František Resler si trest odpykal ve valdické věznici nedaleko Jičína, v níž se těsně minul ve výkonu trestu se skutečným tajným biskupem Karlem Otčenáškem. Po propuštění 7. února 1960 již nedostal státní souhlas, proto vstoupil v rodné vesnici do JZD, kde pracoval až do předčasného odchodu do invalidního důchodu. Zemřel ve Výprachticích 26. srpna 1985 po delší nemoci ve 73 letech. Pohřben je v kněžském hrobě u zdejšího kostela.

Jaroslav Tušla
Narodil se 12. ledna 1912 v Českých Libchavách. Vystudoval reálku v České Třebové, kde maturoval v roce 1929. Od roku 1931 učil na školách v různých obcích lanškrounského okresu a od roku 1937 na měšťanské škole ve Výprachticích. Od roku 1943 zde působil ve funkci ředitele.
V roce 1944 byl totálně nasazen na zákopové práce v Horním Slezsku nedaleko Opavy, v blízkosti hranice s Polskem.
Konzervátorem státní péče a ochrany přírody se stal v roce 1960. V roce 1963 se stal členem Československé botanické společnosti při Československé akademii věd a začal spolupracovat hlavně s její východočeskou pobočkou. Zabýval se květenou Lanškrounska, Žamberecka, Ústeckoorlicka a Králického Sněžníku. Část svého herbáře věnoval Východočeskému muzeu v Pardubicích.
Ochranu přírody popularizoval v denním tisku, nejvíce v Jiskře Orlicka, publikoval ve Zpravodaji ČSBS, v Listech Orlického muzea a v Časopise československých houbařů. Po založení Českého svazu ochránců přírody vykonával dva roky tajemníka okresního výboru a v roce 1987 byl oceněn Čestným uznáním.
Ve funkci ředitele výprachtické školy pracoval až do roku 1973. Jeho práce byla naplněna zejména starostí o kvalitní učitelský sbor, o vyhovující materiální vybavení školy, o to, aby výprachtická škola měla dobré jméno. Na prvním místě však byla práce pedagogická, soustavná a systematická práce s dětmi.
Výraznou vlastností „pana ředitele“ byla přesnost a dochvilnost. Tu nejen vyžadoval od druhých, ale sám byl v tomto vzorem. Veškeré vzkazy a záležitosti i nepříjemné vyřizoval osobně, ať se jednalo o členy sboru učitelského nebo o žáky (mnozí si jistě dobře pamatují). Nezapomněl ani na jedny narozeniny či svátek nejen svých kolegů, ale i narozeniny žáků byly připomínány školním rozhlasem. Rád si spolu s kolegy zazpíval při oslavách, ale byl i výborným a veselým společníkem při srazech bývalých žáků. Znal spoustu lidových písní, které rád zpíval. Přestože byl autoritou a budil respekt, byl člověkem velmi skromným.
Ve vesnici byl nepsanou vůdčí osobností. Pracoval v divadelním kroužku, byl členem TJ Sokol a volejbalového družstva, uznávaným řečníkem při slavnostních i smutečních obřadech. Na jeho nádhernou češtinu, jasné vyjadřování a četná úsloví a slovní obraty si pamatuje mnoho generací žáků. Ještě dlouho zůstane mezi výprachtickými občany „naším panem ředitelem“. Je škoda, že výprachtická škola nenese jeho jméno. Bylo by to důstojné ocenění jeho dlouholeté práce pro Výprachtice a zavazující pro generace budoucích učitelů a žáků.
Zemřel 13. prosince 1997 v Ústí nad Orlicí.

Jindřich Praveček
Hudební skladatel a dirigent Jindřich Praveček se narodil dne 28. června 1909 ve Výprachticích u Lanškrouna. Za svoje hudební nadání mohl poděkovat muzikantským rodům Pravečků a Vacků z jižních Čech, odkud pocházel i jeho otec Jindřich Praveček st. Toho přivedlo učitelské povolání do východních Čech, nejprve do Osíku u Litomyšle a posléze do Výprachtic. Pravečkovi bydleli v budově poštovního úřadu. Malý Jindřich chodil ve Výprachticích do obecné školy, hrál na housličky a umínil si, že bude houslový virtuos. Jeho prvním učitelem hry na housle byl ředitel kůru, pan Rudolf Filip. Po ukončení obecné školy se v roce 1919 Pravečkovi přestěhovali do České Třebové.
... O nejmladším synovi Matěje Pravečka, Jindřichovi, se zmíním podrobněji, vždyť to byl můj otec. Narodil se 1. března 1885 v Hrobech u Tábora. Už od dětství se intenzivně věnoval hudbě. Hrál na housle, na violu, byl výtečný klavírista a harvaník. Po ukončení studií zastával místo učitele v Osíku u Litomyšle a později ve Výprachticích u Lanškrouna, kde se oženil s Annou Chaloupkovou, narozenou 1. července 1886, dcerou poštmistra Vincence Chaloupka - mojí maminkou. Ve výprachtické škole vyučoval kromě literárních předmětů také zpěv. S malým žákovským orchestrem a sborem vystupoval při různých příležitostech. Založil také a vedl Pravečkovo kvarteto, smyčcový komorní soubor. První housle hrál pan dr. František Gremmer, druhé housle hrál učitel Vincenc Beran, otec hrál na violu a na violoncello hrával syn ředitele školy pan Miloš Hubálek. ... Moje maminka Anna, rozená Chaloupková, se narodila ve Výprachticích jako jedna ze čtyř dětí poštmistra Vincence Chaloupka. Myslím, že také působil ve funkci starosty obce. Měl malý statek s hospodářstvím v místě, kde se říká "Na kopci". Na maminku vzpomínám moc rád. Byla velice hodná a laskavá a její zásluhou byla naše domácnost vždy jako z cukru. Byla zručná a praktická v domácích pracech. Uměla hezky zpívat a myslím, že to byla především ona, která ve mně od prvních dětských krůčků probouzela náklonnost k lidové písni. Byla dobrou duší naší rodiny.
... Světlo světa jsem tedy spatřil ve Výprachticích dne 28. června 1909 v roce, kdy Louis Bleriot přeletěl jako prvý průliv La Manche v letadle vlastní konstrukce. To jsem ovšem v té době ještě nemohl ocenit, stejně jako na mne nezapůsobil ani průlet Halleyovy komety v roce 1910, protože mi byl teprve jeden rok. Co jsem však už v raném dětství intenzivně vnímal, byla moje rodná vesnice a moji nejbližší - rodiče, dědeček s babičkou, později mé dvě sestry a také moji kamarádi. Výprachtice - moje rodná obec. K. O. Hubálek, známý ředitel školy, mj. autor básně Výprachtická lípa, napsal v brožurce "Výprachtice a Koburk" v roce 1913: "V nejvýchodnějším cípu českomoravské pahorkatiny, při českomoravské hranici, rozkládá se veliká pohorská vesnice česká". Byla na tuto dobu opravdu veliká, měla tehdy 1765 obyvatel a co do rozlohy byla a stále ještě je spíše dlouhá, táhne se v délce skoro 6 km. Na severovýchodě se klene modravě tmavá Buková hora, na jejímž úpatí pramení Moravská Sázava, jež pak protéká Výprachticemi. Vedla tudy okresní silnice z Lanškrouna do Čenkovic, tehdy ještě prašná, a vedle ní nedaleko kostela a fary stála budova poštovního úřadu a četnické stanice, kterou v roce 1909 postavil náš dědeček. Zde jsem se také narodil a zde také bydlela naše rodina. V jednopatrovém domě byla v patře četnická stanice a pošta. Náš byt byl v přízemí. Měli jsme kuchyni, ložnici a velký obývací pokoj s klavírem. Za domem byla zahrada s protékajícím potokem, což byl ráj pro naše dětské radovánky od jara do podzimu. Měl jsem také dosti kamarádů, dětí ze sousedství, ale nejlepším mým kamarádem byl Toník Burian. Podnikali jsme spolu výlety do okolí a vůbec nejraději jsme chodili přes pole do Tisců, jak se říká jednomu místu mezi Výprachticemi a Bystrcem.Většinou jsme tam pozorovali život v potoce a lovili raky. Bylo to takové krásné, bezstarostné dětství. V roce 1911 se narodila moje sestra Blažena a později v roce 1914 druhá sestra Libuše. Byli jsme tedy početná rodina a bývalo u nás veselo. ... Kousek pod námi bydleli Baškovi. Měli obchod a hostinec, tam jsme chodili s maminkou nakupovat. V sobotu a v neděli se tam chodilo na kuželky, na karty, bylo to takové společenské centrum v obci. Nesmím zapomenout se zmínit o Výprachtické lípě. Je to opravdu památný strom, opředený mnohými bájemi, jehož pečlivě opatrovaný zbytek je u cesty na Hoblovnu dodnes. U ní se odehrávaly všechny významné akce. Vybavuje se mi hluboký zážitek, když se před ní loučili v roce 1914, po vypuknutí 1. světové války, branci z Výprachtic se svými nejbližšími. Byly to srdcervoucí okamžiky. V roce 1918 byla lípa svědkem radosti z konce války a vyhlášení samostatného Československa. Většinou jsme pak končívali u nás na zahradě u potoka a u svých obvyklých her. S hudbou jsem přicházíval do styku od mala. Ať už to bylo doma, kde otec dost často hrával na klavír nebo když brával s sebou na různé akce malého vesnického orchestru., který vedl. Nejednalo se samozřejmě o žádné velké těleso, hráli tam místní muzikanti, kdo na co uměl. Nejvíce bylo smyčcových nástrojů. Při církevní svátcích působila hlavně dechová složka a já nejvíce obdivoval Frantu Pavilků, který hrál na obrovský helikon - B bas. To byla dominantní postava. Rád jsem také poslouchal varhany v kostele. Hrával na ně většinou pan Rudolf Filip, ředitel kůru, který bydlel nedaleko od nás a ten, zřejmě po dohodě s otcem, si mne vzal do parády jako můj první učitel hry na housle. Později jsem mohl účinkovat v otcově malém žákovském orchestru, který spolu se sborem vedl na výprachtické škole. Mimo to jsem se doma prakticky sám učil hrát na klavír. Otec mi pouze příležitostně radil nebo jsem jej pozoroval, když doma preludoval. Po ukončení obecné školy, v roce 1919, se naše rodina přestěhovala do České Třebové...
Po třech letech studia u třebovského pedagoga pana Koláře mohl Jindřich veřejně vystoupit i s náročnějšími skladbami. V té době už také spolu s otcem hrál v Orchestrálním sdružení v Ústí nad Orlicí, se kterým často koncertoval houslový virtuos Jaroslav Kocian. Ten mu doporučil studium u znamenitého pedagoga Stanislava Ondříčka ve Východočeské hudební škole v Pardubicích. Tam v době svého studia na reálném gymnáziu dojížděl jednou týdně. V roce 1928 ukončil Praveček studim na reálce i na hudební škole. Na podzim následujícího roku nastoupil vojenskou prezenční službu ve škole záložních důstojníků v Josefově. Na konci března 1931 složil předepsané zkoušky a byl jmenován vojenským kapelníkem, tehdy nejmladším v Československu. V září 1932 se Praveček přihlásil ke studiu na Mistrovské škole státní konzervatoře. Studoval housle, dirigování a kompozici. Rok na to je poručík Praveček přeložen do Chebu, kde se stal kapelníkem hudby 33. pěšího pluku "Doss alto". V roce 1935 ukončil Jindřich Praveček úspěšně studium na Mistrovské škole a byl přeložen k hudbě 32. pěšího pluku "Gardský" do Košic. Zde působil do roku 1937. Ve stejném roce se oženil s Annou Zárubovou. Po ročním působení u hudby 43. pěšího pluku v Brně se vrací do Prahy k hudbě 5. pěšího pluku. Během německé okupace za 2. světové války byla československá armáda likvidována, včetně vojenských hudeb. Později byl Jindřich Praveček jmenován kapelníkem hudby 6. praporu vládního vojska v Hradci Králové. Po skončení války v roce 1945 byl nadporučík Praveček ustanoven velitelem Vojenské hudební školy v Praze. Po komunistickém puči v únoru 1948 byl Jindřich Praveček suspendován a přeložen do Brna jako kapelník Posádkové hudby. Nakonec přece jen byla dána přednost jeho odborným kvalitám a dostal za úkol vytvořit reprezentativní hudební těleso - Ústřední hudbu československé armády. Vytvořil její pevný organizační řád s vysokou uměleckou úrovní a byl jmenován jejím velitelem, uměleckým vedoucím a šéfdirigentem. V roce 1956 jej požádalo vedení světoznámé továrny na hudební nástroje AMATI Kraslice. zda by nechtěl působit u nově založeného orchestru jako umělecký poradce. Bez váhání přislíbil a do Kraslic jednou týdně vlakem dojížděl. Po letech usilovné a trpělivé práce toto amatérské těleso dovedl spolu s dirigentem Karlem Hájkem k nejvyšším vítězstvím ve světových soutěžích (nejcennější v Holandsku 1970). Triumfální bylo jeho turné po USA. V této době působil Jindřich Praveček jako hostující dirigent u předních dechových orchestrů, byl členem porot při soutěžích doma i v zahraničí. Stál u zrodu mnoha festivalů dechových hudeb a pravidelně se jich účastnil. Od Kmochova Kolína, přes Koletovu Rtyni až po svůj nejmilejší Pravečkův Lanškroun. Vážili si ho stovky prostých amatérských muzikantů, pro které měl vždy mimořádné pochopení.
Jindřich Praveček patří mezi významné osobnosti na poli koncertní dechové hudby. Jeho osobitý skladatelský rukopis je nezaměnitelný. Právě tak jeho cit pro národní intonaci, vroucí melodičnost a mistrovskou instrumentaci. Byl dirigentem s neomylným absolutním sluchem, s přehledným gestem, přirozenou autoritou a vlídným humorem. Zkušeným pedagogem, přísným, ale vždy spravedlivým porotcem. Je autorem rozsáhlých prací o dechových orchestrech a instrumentaci, autorem 159 skladeb. S nezlomnou vírou ve vlastní síly, s přesvědčením o správně zvolené cestě životem.
Jindřich Praveček zemřel ve věku 90 let 11. února 2000 v pardubické nemocnici.

Líbí se Vám tyto stránky? (Oznámkujte je jako ve škole)

1 (39 | 40%)
2 (21 | 21%)
3 (14 | 14%)
4 (9 | 9%)
5 (16 | 16%)

Jaké je Vaše oblíbené lyžařské středisko v Orlických horách?

Orlické Záhoří (14 | 6%)
Nový Hrádek (15 | 7%)
Kamenec (11 | 5%)
Dobřany (12 | 5%)
České Petrovice (11 | 5%)
Čenkovice (12 | 5%)
Sedloňov (19 | 9%)
Zdobnice (17 | 8%)

Které roční období máte v Orlických horách nejraději?

Jaro (13 | 16%)
Léto (37 | 46%)
Podzim (16 | 20%)
Zima (15 | 18%)

Jak často navštěvujete Orlické hory?

1x - 2x ročně (11 | 16%)
3x - 4x ročně (6 | 8%)
5x - 6x ročně (6 | 8%)
7x - 8x ročně (2 | 3%)
9x - 10x ročně (3 | 4%)
Víckrát (11 | 16%)
Vůbec (6 | 8%)
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one