Mé jméno je Veronika a Orlické hory jako místo svého bydliště považuji za nejkrásnější na světě. Proto jsem se rozhodla vytvořit o nich web, který Vám, doufám, bude poučením i inspirací pro případnou návštěvu našich nádherných hor. Mé ICQ: 447-588-336.
Autorka stránek

Autorka stránek

Velká Deštná

Velká Deštná

Kdo provozuje a spravuje Muzeum čs. opevnění – dělostřeleckou tvrz BOUDA?

Zřizovatelem a provozovatelem Muzea čs. opevnění – dělostřelecké tvrze BOUDA je Společnost přátel čs. opevnění, o. p. s., která vznikla (s jinou právní subjektivitou) již v roce 1990 s několika významnými cíli. Hlavním cílem bylo sdružit zájemce o vojenskou historii a čs. opevnění z let 1935–1938 a zahájit s těmito nadšenými dobrovolníky postupnou rekonstrukci dělostřelecké tvrze Bouda. Dalšími cíli Společnosti přátel čs. opevnění bylo zpřístupnění této rozsáhlé pevnostní stavby nejširší veřejnosti, její popularizace, stejně jako popularizace naší vojenské historie a celého čs. opevnění formou výstav, vydávání publikací a propagačních materiálů a navázání úzké spolupráce s AČR, okolními obcemi a státní správou. Nikoliv nevýznamným cílem bylo prosazení dělostřelecké tvrze Bouda mezi státem evidované kulturní památky.

Dnes je možno konstatovat, že dílčích cílů se podařilo dosáhnout. V roce 1995 dělostřeleckou tvrz Bouda zapsalo Ministerstvo kultury do seznamu kulturních památek ČR. Objekt se již počátkem 90. let minulého století podařilo zpřístupnit díky nezištné pomoci a pracovnímu nasazení několika desítek dobrovolníků, byla vydána celá řada knižních titulů a velké množství propagačních materiálů, které ve značné míře přispěly k informovanosti laické i odborné veřejnosti o historii celého čs. opevnění. Podařilo se navázat velmi úzké kontakty s představiteli okolních obcí, s AČR i státní správou, zejména však s vedením Pardubického kraje. Dělostřeleckou tvrz Bouda jsme prezentovali na řadě výstav, z nichž nejvýznamnější se staly opakované expozice v rámci mezinárodních veletrhů IDET a GO na brněnském výstavišti. Samotná Bouda se stala jednou z nejvíce navštěvovaných vojenských památek v České republice a jednou z nejvýznamnějších kulturních památek Pardubického kraje. Její význam je však vzhledem k zachovalosti objektu bez nadsázky celostátní.

Bez nadšených a obětavých dobrovolníků by to však nešlo. Ti, co pracují pro Boudu, si říkají "Boudaři". Část z nich se sdružila do Klubu Bouda (KB). Ten se podařilo založit v podzimních měsících r. 2000. Cíl založení KB představovala především snaha zapojit řadové Boudaře do rozhodování o chodu Muzea čs. opevnění - dělostřelecké tvrze Bouda. Úvahy o takovémto klubu existovaly již od počátku provozu muzea v roce 1990. V roce 2001 se KB stal společníkem Společnosti přátel československého opevnění, která je provozovatelem Muzea čs. opevnění - dělostřelecké tvrze Bouda. KB má majetkový podíl v SPČO a značné řídící a rozhodovací pravomoci. V současné době má KB ve svých řadách více než 20 členů, kteří se aktivně podílejí na veškeré činnosti potřebné k zajištění chodu muzea. V čele klubu je předseda a tři místopředsedové, volení valnou hromadou klubu. Členem klubu se může stát každý, kdo se aktivní účastí zapojuje do prací na provozu muzea a to jakýmkoliv způsobem: prací fyzickou i duševní - jako údržbář, průvodce, strojník, kreslič, projektant, pokladník a v mnoha dalších ”profesích”. Cílem činnosti KB je přispět k rozvoji muzea a podílet se na rekonstrukčních pracech na dělostřelecké tvrzi Bouda. Nosnou činností KB jsou pracovní akce, které se konají na tvrzi každý měsíc.

Ušli jsme řádný kus cesty, zdaleka však nejsme na jejím konci. To vše je teprve začátek. Dělostřelcká tvrz Bouda ke své záchraně a rekonstrukci potřebuje ještě mnohé: značné finanční prostředky, množství nezištných a pracovitých rukou, vstřícnost a pomoc institucí i úřadů, sponzory a především neustávající proud zvídavých a dobře naladěných návštěvníků. Právě díky návštěvníkům se nám za sedmnáct let podařilo dosáhnout toho, co můžete při návštěvě tvrze vidět na vlastní oči. Většina toho, co se nám podařilo, tak není výsledkem dotací od státu či sponzorských darů. Sponzorů máme jen několik málo a s financováním některých prací nám pomohl v posledních letech pouze Pardubický kraj. Zbytek (většina) - to jsou vstupné a nákupy našich návštěvníků. Těm patří náš dík především.


Seznámení s tvrzí BOUDA

Dělostřelecká tvrz BOUDA je jedním z mnoha objektů československého opevnění, jež bylo budováno ve třicátých letech minulého století. Výstavba rozsáhlého systému opevnění představovala nedílnou součást příprav československé armády na obranu republiky. Rozhodujícím záměrem tehdejšího velení armády bylo pomocí stálého opevnění zčásti vyrovnat početní a materiální převahu nepřátel a vytvořit v případném konfliktu co nejpříznivější podmínky k obraně státu. Jednalo se o velmi důkladně uvážený krok, jenž byl v souladu s nástupovými plány armády a jejími předpokládanými obrannými manévry. Tyto plány zohledňovaly materiální a lidské možnosti státu, jeho geografickou polohu, nevýhodný tvar státního území, délku hranic s potenciálními útočníky, jejich sílu a celou řadu dalších, pro obranu důležitých aspektů.

Stálé opevnění tvořilo těžké opevnění – pěchotní sruby, jejichž linie byla na nejdůležitějších místech vyztužena dělostřeleckými tvrzemi, a lehké opevnění – pevnůstky vzor 36 a dokonalejší objekty vzor 37. Součást stálého opevnění tvořily rovněž systém protitankových a protipěchotních překážek, kasárna pro pevnostní jednotky, sítě vojenských silnic a cest, systém pevnostní telefonní kabelové sítě.

Těžké opevnění mělo přehrazovat jen pro obranu nejdůležitější směry, lehké opevnění vyrůstalo podél celých hranic Čech, Moravy, Slezska, na jižním Slovensku i Podkarpatské Rusi. Stejné objekty tvořily záchytné linie ve vnitrozemí republiky. Plán předpokládal výstavbu 16 000 lehkých objektů a téměř 1 300 objektů těžkého opevnění, s předpokládaným ukončením prací v r. 1951. Práce však byly přerušeny v říjnu 1938 přijetím mnichovského diktátu. Do té doby byla vynaložena asi jedna čtvrtina plánovaných nákladů, postaveno bylo přes 10 000 lehkých a 263 těžkých objektů. Práce byly i v obtížných podmínkách provedeny rychle, v utajení a přitom ve výborné kvalitě.

Dělostřelecká tvrz BOUDA je jednou z pěti stavebně dokončených čs. tvrzí a jako jediná z nich je dnes ve své původní podobě přístupná veřejnosti. Tvoří ji pět objektů (srubů), postavených v nejvyšším stupni odolnosti (tzv. IV. římské odolnosti). Stropy a stěny orientované směrem k nepříteli jsou tvořeny vrstvou železobetonu o tloušťce 3,5 metru. Měly odolávat účinkům všech tehdy známých zbraní.

Tyto sruby jsou hluboko v podzemí navzájem propojeny systémem chodeb a sálů. V podzemí tvrze se nacházelo vše důležité a potřebné, co by její osádce umožnilo bojovat v obklíčení i po dobu několika týdnů. Osádku tvrze mělo tvořit 316 zvlášť vybraných a cvičených mužů, které měla posílit půlrota pěchoty určená ke střežení objektů a k boji na povrchu tvrze. Celkem by tedy tvrz po jejím dokončení bránilo asi 400 mužů.

V září 1938 neměla tvrz ještě plně dokončenu svoji vnitřní výbavu a instalace a chyběly jí některé důležité součásti (mimo jiné otočná a výsuvná dělostřelecká věž s dvojčetem 10 cm houfnic – hlavní zbraň tvrze, vybavení strojovny/elektrárny a filtrovny).

Za všeobecné mobilizace československé branné moci v září roku 1938 tvořilo osádku tvrze BOUDA 119 vojáků V. praporu hraničářského pluku 19.

Výstavba tvrze byla zahájena 1. října 1936 a stavba byla dokončena za neuvěřitelných 24 měsíců. Podle období výstavby zde pracovalo 250 až 800 dělníků, stavbu prováděla firma ing. Zdenko Kruliš z Prahy. Celkové náklady na výstavbu tvrze dosáhly úctyhodné částky 28,5 milionu tehdejších korun. V částce však není započítána cena za cement, ocelovou výztuž, vnitřní instalace, výzbroj atd. Konečná částka za k boji kompletně připravenou tvrz by byla značně vyšší.

Dnešní návštěvník vstupuje do dělostřelecké tvrze BOUDA vchodovým objektem K – S 22a „Krok”. Tento mohutný srub byl vybudován na odvrácené straně kopce Bouda tak, aby jej nebylo možno ze strany nepřítele pozorovat ani ohrozit přímou palbou. To bylo nutné pro zajištění klidného a plynulého zásobování tvrze, neboť vchod sloužil nejen jako hlavní vstup pro osádku, ale tudy se také do tvrze dopravovalo značné množství materiálu, především munice. Nepočítalo se s tím, že by se měl významněji zapojit do boje, proto jeho výzbroj sloužila jen k vlastní bezprostřední obraně. V pravé střelecké místnosti se nacházel těžký kulomet vz. 37, v levé střelecké místnosti lehký kulomet vz. 26. Ve stropní desce objektu byly osazeny dva pancéřové zvony odlité ze speciální ocelolitiny. Jejich stěny měly tloušťku 30 cm, hmotnost přesahovala 52 tun a ze 4 střílen každého z nich střelec zajišťoval lehkým kulometem kruhovou obranu objektu. Čtvrtý lehký kulomet byl instalován v ohybu vjezdu uvnitř objektu a sloužil k jeho obraně, pokud by byly zničeny nebo otevřeny pancéřové dveře.

Samotný vjezd měla uzavírat masivní mřížová vrata a poté dvoje silnostěnná ocelová vrata opatřená střílnami. První byla padací a spouštěla se do prostoru pod podlahou. Vrata měla tloušťku 7 cm, vysunutí trvalo 15 sekund a bylo samočinné díky těžšímu protizávaží. Za ohybem vjezdu následovala vrata posuvná do stran složená ze dvou křídel (měla tloušťku 4 cm, ruční uzavření trvalo 30 sekund). Oboje vrata byla po dotažení do těsnění plynotěsná a prostor mezi nimi tvořil přetlakový uzávěr. Šlo o přechodový úsek chodby důležitý v systému ventilace vzduchu pro tvrz, kde by v případě zamoření automobilů bojovými látkami byla prováděna jejich očista. Za místem pro druhá vrata se nachází překladiště, kde se materiál z nákladních vozidel překládal na vozíky úzkorozchodné dráhy o rozchodu 600 mm, a ta jej rozvážela po celém podzemí.

Při pohledu zvenčí je vpravo od vjezdu pro automobily vchod pro pěší bráněný střílnou. Zde se nachází za druhým zalomením chodby nasávací otvor pro vzduch, od něhož vede potrubí do hlavní filtrovny tvrze. Dále vchodový srub obsahuje dvě střelecké místnosti, dopravní kancelář, vlastní filtrovnu vzduchu, tři skladiště střeliva, dvě ubikace, dvě místnosti pro radiostanici, stanoviště velitele objektu, WC a umývárnu, sklad proviantu, sklad nářadí.

V letech 1949 až 1950 byl vchodový srub opravován, neboť během okupace jej silně poškodily pokusy prováděné německou armádou. Jeho pancéřové zvony Němci stejně jako z většiny dalších těžkých objektů vytrhli a odvezli na svá opevnění nebo do hutí. Představu, jak pancéřový zvon vypadá, si může návštěvník dělostřelecké tvrze BOUDA udělat podle unikátního exponátu ze sbírek muzea – pancéřového zvonu, který se nachází před vchodovým objektem. Jde však o zvon určený pro samostatný pěchotní srub.

Díky poválečné opravě je srub K – S 22a jediným vchodovým objektem čs. opevnění zachovaným v původní podobě.

Z překladiště uvnitř vchodového srubu návštěvníci sestoupí svážnou chodbou do podzemní hlavní (dělostřelecká) galerie. Po svážnici měly jezdit zvláštní vozíky klínového tvaru. Jeden ze dvou původních je zde na obnovených kolejích vystaven. Na plošinách svážnicových vozíků tažených lany poháněnými elektrickým navijákem se přemísťovaly do podzemí vozíky naložené materiálem. Díky tomuto řešení nebylo nutné materiál dvakrát překládat.

Podzemí tvrze začíná spodní stanicí svážnicového výtahu. Vpravo odbočuje téměř 70 metrů dlouhá odvodňovací štola, která odvádí přebytečnou vodu a všechny tekuté odpady z větší části podzemí do údolí pod vchodovým srubem. Rovná galerie směřující do nitra masivu kopce má délku 750 m. Poškození stěn a klenby na začátku hlavní galerie pochází z období poválečných úprav a jde o nedokončené dodatečné odvodnění. V podlaze se nacházejí dvě koleje úzkorozchodné dráhy, které se na začátku hlavní galerie sbíhají do jednokolejky. To proto, že zde před vstupy do minových komor měla být stěna se střílnou a pancéřovými dveřmi o tloušťce 3 cm. V případě dobytí vchodového srubu mohla jeho osádka ustoupit až do těchto míst, chodba se dala uzavřít a ze střílny ve stěně ji bylo možné dále hájit. Pokud by se situace stala neudržitelnou, bylo možno odpálit trhavinu v minových komorách, které se nachází na konci úzkých chodbiček minových komor. Chodbu by výbuch zavalil a spolehlivě uzavřel nepříteli cestu do nitra tvrze. Vše pro tvrz důležité se nacházelo až za tímto uzávěrem. Pro tento případ měly všechny stroje ve tvrzi záložní ruční pohon a každý objekt svoji malou filtrovnu. Osádka by ve tvrzi nezůstala uvězněna, neboť měla k dispozici tři nouzové východy.

Jen o několik metrů dále hlavní chodbu přepažuje posuvný uzávěr č. 1. Jde o úpravu provedenou v době okupace, kdy němečtí odborníci ověřovali tento systém uzávěru, který později s oblibou používali ve svých velkých ochranných a pevnostních stavbách včetně základen odvetných zbraní V1, V2 a V3. Posuvný uzávěr zde na Boudě tvořil železobetonový blok s tloušťkou 1 metr a hmotností 20 tun. Tím bylo možno podzemní galerii uzavřít. Dnes posuvný blok neuvidíte, neboť byl svými staviteli zkušebně rozstřílen a jeho trosky po válce odstranili českoslovenští ženisté. Následuje spojovací chodbička vedoucí do sálu.

Filtrovna není veřejnosti přístupná, protože nemá dokončenou podlahu. Měla zde být umístěna sada filtrů s protidýmovými a protiplynovými články, které měly v případě napadení povrchu tvrze otravnými látkami čistit vzduch přiváděný potrubím z vchodového srubu. V celé tvrzi bylo možno v takovém případě udržovat mírný přetlak, aby vzduch mohl otvory (např. kolem zbraní ve střílnách) pouze vycházet, ale nikoliv vnikat dovnitř. Osádku by nešlo paralyzovat otravnými plyny. V některých prostorech podzemí měly být instalovány rozvody vzduchotechniky, které by umožňovaly řízenou regulaci vzduchu – větrání a ve válečných kasárnách též vytápění. Za vstupem do filtrovny hlavní chodbu přepažuje posuvný uzávěr č. 2. Má obdobnou konstrukci jako předchozí, ale je zrcadlově převrácený.

Jen pár kroků za druhým posuvným uzávěrem se dnešním návštěvníkům otevře pohled do velkého sálu. Jde o skladiště pohonných hmot, oleje a chladicí vody. Dvěma chodbičkami po pravé straně je spojen s druhým sálem. To byla strojovna – elektrárna tvrze, kde měly být osazeny 3 dieselagregáty, které by v případě obklíčení tvrze a přerušení vnějšího elektrického napájení mohly pro tvrz vyrábět elektrickou energii. Pro nouzové osvětlení byly v záloze připraveny petrolejové lampy. Tvrzová elektrárna měla být vybavena až na jaře 1939, takže osádka musela používat na podzim roku 1938 nouzového osvětlení (petrolejové lampy, částečně i elektrický rozvod ze staveniště). Mocnost skalního nadloží nad hlavami návštěvníků v těchto místech přesahuje 30 metrů.

Ve vzdálenosti 66 metrů od paty svážnice se prostor hlavní galerie rozšiřuje v rozsáhlé překladiště. To je prostor hlavního muničního skladu M1. První velký sál vlevo dlouhý téměř 40 metrů měl sloužit jako sklad k uložení 6 000 kusů dělostřeleckých granátů ráže 10 cm. Sál měly uzavřít příčky a ocelové tlakové dveře. Druhý sál je menší a měl sloužit k uložení pěchotního střeliva pro kulomety. Munice měla být uložena v dřevěných truhlících se vzduchotěsnou vložkou. Všechny místnosti, kde hrozilo nebezpečí požáru nebo exploze munice, měly být opatřeny požárními clonami a sprchami a uzavřeny ocelovými dveřmi. Nepatrné zbytky instalací protipožárního systému se v podzemí zachovaly dodnes.

Na pravé straně překladiště se nacházejí čtyři místnosti. První byla laborační místnost dělostřelectva sloužící k drobným opravám vadného střeliva. Ve druhé místnosti měla být osazena tři čerpadla a tlakové zásobníky vody. Jedno čerpadlo mělo zvlášť velký výkon pro dodávku vody do podzemí v případě požáru. Pod podlahou místnosti je hlavní zásobní jímka, do které byla svedena voda pramenící v podzemí tvrze. Pomocí čerpadel se voda rozváděla do zásobníků v různých částech tvrze. Následuje laborační místnost pěchoty, kde by se prováděly menší opravy kulometů. Čtvrtou místností vpravo bylo skladiště ručních granátů. Poslední místností celého hlavního muničního skladu M1 za překladištěm je skladiště signálních a osvětlovacích raket. Z bezpečnostních důvodů má dvakrát zalomený vstup, i zde se počítalo s tlakovými dveřmi, vodní sprchou a vodní clonou.

Za všeobecné mobilizace československé branné moci v září 1938 již byla ve tvrzi uložena část předepsané dotace munice – v celé tvrzi se nacházelo více jak jeden milión kusů kulometných nábojů ráže 7,92 mm.

Již jsme se zmiňovali o tom, že tvrz byla po válce v letech 1949–1950 opravována. Kromě oprav vchodového srubu, hlavní chodby a sálů v přední části podzemí se začalo pracovat na ražbě nových sálů, kterých mělo být celkem 11. Ty by po dokončení sloužily jako skladiště, celá tvrz se tak měla stát velmi rozsáhlým vojenským muničním skladem. Výlom byl zahájen pouze u prvních dvou sálů, ale ani v jejich případě nedošlo k úplnému dokončení. Návštěvníci shlédnou pozůstatky těchto prací v hlavní galerii pokračující z muničního skladu M1 směrem do nitra tvrze. Zůstaly zde nevybetonované a nedokončené směrové štoly, první vpravo a druhá vlevo od hlavní chodby.

Tyto štoly stejně jako celé podzemí tvrze patří mezi oblíbená místa, kde zimují netopýři. Tvrz BOUDA se stává v zimních měsících vždy domovem desítek až stovek exemplářů několika druhů netopýrů, dnes přísně chráněných živočichů, kteří zde nacházejí dostatek vhodných míst k zavěšení. Od doby, kdy je na tvrzi řízená návštěvnost, se jim zde k potěše ochranářů daří velice dobře.

Naproti nedokončené druhé štole se nachází malá místnůstka, tzv. spodní kabelová komora. Ve stropě lze spatřit začátek ocelové pažnice (roury). Roura prochází celým skalním nadložím o mocnosti více jak 45 metrů a ústí do speciálního pevnostního objektu na povrchu kopce, tzv. horní kabelové komory. Mezi oběma kabelovými komorami bylo nataženo ocelové lano, na kterém byly zavěšeny telefonní kabely. Z povrchových kabelových komor byly kabely rozváděny dále do týlu pevnostní linie v hloubce tří metrů pod zemí. Kabelové komory jsou dvě, u druhé kabelové komory mocnost skalního nadloží dosahuje již 50 metrů. Třetí telefonní kabel byl zaveden z obce Těchonín do vchodového srubu. Toto několikeré násobení bylo provedeno z bezpečnostních důvodů, neboť projektanti předpokládali silné postřelování a bombardování povrchu tvrze v případě bojů.

Mělké výklenky v pravidelných intervalech po levé straně chodby sloužily jako výhybky pro pěší, aby mohli vojáci ustoupit z cesty projíždějícím vozíkům podzemní dráhy. Ocelové konzoly vpravo pod stropem sloužily k rozvodu kabelů s elektrickou energií, telefonních kabelů, vody a v některých úsecích také pro potrubí vzduchotechniky.

Skalní nadloží dosahuje největší mohutnosti v místě větvení hlavní galerie u podzemních válečných kasáren tvrze. Toto větvení se totiž nachází pod kótou kopce BOUDA a návštěvníci zde mají nad hlavou téměř 60 m skály. Směrem dopředu (k objektům K – S 22, S 21 a S 23) i směrem zpět (ke K – S 22a) se nadloží pozvolna snižuje.

Chodba odbočující vlevo vede postupně ke vstupu do kasáren, vstupu do ošetřovny a na konci této 180 metrů dlouhé chodby je vstup do schodišťové šachty s výtahem vedoucí na horní patro pěchotního srubu K – S 24. Malé překladiště v místě větvení hlavní galerie mělo sloužit k překládce munice pro tento pěchotní srub (ze železničních vozíků na vozíky s gumovými koly).

Pěchotní srub K – S 24 „Libuše” je rovněž veřejnosti přístupný, navštívit jej však lze pouze v rámci kompletní prohlídky tvrze. Jeho schodišťová šachta je vysoká 31 metrů a má 167 schodů. Jde o nejvyšší výtahovou šachtu na tvrzi BOUDA. Středem šachty měl jezdit nákladní výtah. Objekt K – S 24 byl silně vyzbrojený mohutný srub. V hlavních střílnách měl dvě dvojčata těžkých kulometů vz. 37 a v pomocných střílnách dva lehké kulomety vz. 26. Další dvojče těžkých kulometů bylo instalováno v pancéřové kopuli a dva další lehké kulomety ve dvou pancéřových zvonech. Vzhledem k terénu neprůchodnému pro tanky a těžší techniku neměl být žádný objekt tvrze BOUDA, na rozdíl od jiných tvrzí, vyzbrojen protitankovou zbraní. Srub má vlastní východ do terénu, kterým mohly hlídky vycházet ven. V objektu dále byly dva sklady kulometného střeliva, filtrovna, dvě ubikace, sklad proviantu, stanoviště velitele objektu, místnost telefonisty, umývárna a WC. Bojovou osádku srubu mělo tvořit 26 mužů.

V období okupace se Němci při zkouškách pokusili srub odstřelit mohutnou náloží umístěnou k jeho základům. Obrovský výbuch však objekt nerozmetal, ten se jen oddělil od základů a posunul se o 50 cm vlevo ve směru hlavních střílen. Výbuchem bylo silně poškozeno schodiště, proto byl dříve výstup po něm velmi nebezpečný. Stopy mnoha zkoušek z doby okupace i z období poválečného si lze prohlédnout na stěnách tohoto objektu při prohlídce povrchu tvrze.

Vraťme se ale zpět do podzemních válečných kasáren pro osádku tvrze. Ošetřovna se nachází v zadní části prvního kasárenského sálu. Zde jsou malá místnůstka pro uložení zamořených oděvů, záchody, sprcha, obvaziště, nemocnice se třemi dvojlůžky a sklad zdravotnického materiálu. Jednotlivé místnosti si v podzemních sálech mohou návštěvníci představit podle otisků zděných příček na stropě nebo podle základů příček na podlaze. Cihlové příčky byly většinou vybourány v 50. a 60. letech při úpravách tvrze a rovněž civilním obyvatelstvem z okolních obcí jako hodnotný (a především levný) stavební materiál.

Kasárna tvoří pět velkých sálů. První kasárenský sál odděluje od ošetřovny, která je v jeho zadní části, cihlová zeď. Ve střední části sálu byly sprchy a 10 kabin WC, v přední části (u hlavní chodby) měla být kuchyně, denní sklad potravin, sklad oděvů, sklad koksu a ve výklenku přes hlavní chodbu kotelna. V prostoru kasáren byly ventilátory a troje potrubí vzduchotechniky, které zajišťovaly nucené větrání, vytápění a odtah zplodin. Kasárna měla být vytápěna teplým vzduchem. V následujících třech sálech se nacházely ubikace mužstva, poddůstojníků a důstojníků a ubikace hotovosti. Lůžka v ubikacích neodpovídala celkovému počtu osádky. Část vojáků totiž byla ubytována přímo v povrchových objektech, další měli být ve službě v různých částech tvrze (jedna postel připadla na dva muže). V přední části druhého sálu se nacházelo také skladiště se záložní dávkou potravin. Každý z následujících tří sálů měl vždy dvě umývárny.

Poslední (pátý) sál kasáren sloužil jako ubikace důstojníků, kanceláře, stanoviště velitele a telefonní a radiotelegrafní ústředna. V zadní části sálu byly WC a umývárna pro důstojníky. Z tohoto sálu by byla tvrz za boje řízena.

K bojovým objektům pokračují návštěvníci hlavní chodbou, která se po 40 metrech rozšiřuje do výhybny s dílenskou kolejí. Zde se nacházel sklad dopravního materiálu a dílna pro opravy vozíků. V tomto prostoru byly po válce koleje vytrhány, ale v současnosti jsou již z části obnoveny a hlavní kolej je tak průjezdná v celé délce podzemí. Za výhybnou následuje více než 200 metrů rovného úseku hlavní chodby, který se před zakončením u vyrovnávací šachty znovu větví.

Tato odbočka směrem doprava (dělostřelecká galerie) vede do podzemních prostor pod objektem K – S 22 „Horymír”, určeným pro zabudování otočné a výsuvné dělové věže. Pod každým takovýmto dělostřeleckým objektem byly situovány prostory složené ze tří sálů (tzv. sklad M2). První sál byl místem, odkud se dělové věži velelo. Nacházela se v něm kancelář střelby, kancelář a ubikace velitele objektu, telefonní ústředna a místnost radiostanice. Tento sál má dodnes částečně zachovány původní cihelné příčky. Druhé dva sály ukrývaly necelou polovinu dotace střeliva pro objekt. V tomto případě každý cca 2 600 granátů ráže 10 cm. Už před prvním sálem (velitelským) měla být dělostřelecká galerie přepažena dvěma vzduchotěsnými dveřmi, které by tvořily přetlakový uzávěr. Za boje by byl objekt i se svým podzemím tlakován, aby zplodiny, vznikající při střelbě, byly vytlačovány ven. Uzávěr SAS bránil úniku tlaku vzduchu z prostoru dělové věže do podzemí tvrze.

Šachta pro výtah se schodištěm je na prostor manipulačního skladu M2 napojena dvěma chodbami. Vede vzhůru do dělostřeleckého objektu, vpravo od šachty je místnost pro strojovnu výtahu (nosnost výtahu 2 500 kg), kterou s šachtou spojuje průchod pro tažná lana, vlevo od šachty je měnírna (místnost pro usměrňovače elektrického proudu, neboť elektromotory dělové věže by poháněl stejnosměrný proud). Na mezipatro tohoto objektu vystoupí návštěvníci po 99 schodech.

Největším prostorem objektu K – S 22 je kruhová šachta o hloubce cca 11 metrů a průměru otvoru 8 metrů. Zde měla být umístěna výsuvná otočná dělová věž. V roce 1938 byly ve Škodových závodech v Plzni před dokončením dva první exempláře tohoto velmi složitého zařízení. Věž měla hmotnost více než 440 tun (120 tun tvořila pohyblivá část, 120 protizávaží a zbytek pevně zabudované stavební a strojní části). Části vyčnívající z objektu byly vyrobeny z vysoce kvalitní pancéřové oceli a měly odolat i nejtěžšímu ostřelování a bombardování. Věž byla vybavena dvojčetem houfnic ráže 10 cm s dostřelem 11 950 metrů a rychlostí střelby 15 až 20 ran za minutu (každá hlaveň). Kolem osy se věž při elektrickém pohonu otočila o 360 ° za 1 minutu, do palebné polohy se vysunula o 70 cm během 9 sekund. Byla to hlavní a nejúčinnější zbraň tvrze. Palbou mohla krýt králické údolí, posilovat palby sousedních tvrzí Adam a Hůrka. Jedním z hlavních cílů bylo nádraží v Mittelwalde (dnes Miedzylesie v Polsku). Její význam ocení návštěvníci tehdy, když si uvědomí, že tento srub by díky své výzbroji mohl ovládal prostor o celkové rozloze asi 448 km2. V roce 1938 byl objekt ještě bez výzbroje, tvrz tedy nemohla splnit svůj hlavní úkol.

Prostory horního patra objektu sloužily k přípravě (laboraci a časování) střeliva a především jako pohotovostní muniční sklad, ve kterém bylo uloženo přibližně osm set granátů ráže 10 cm. Byl zde rovněž vstup do pancéřového zvonu. Ve spodním patře se nacházela filtrovna objektu, ubikace několika mužů hotovostní obsluhy, sociální zařízení, ubikace velitele a sklady.

Vraťme se ale zpět do podzemí na konec hlavní galerie. Vzdálenost ke vchodového srubu činí asi 750 metrů. Návštěvníci prošli hlavní galerií skrze hřeben kopce a nad nimi klesá svah do údolí k obcím Lichkov a Dolní Boříkovice. Aby byla dodržena minimální stanovená bezpečnostní výška 16 m skalního nadloží nad chodbou (odolnost proti nejtěžším leteckým bombám a dělostřeleckým granátům), musela být další část podzemí snížena. Abychom mohli pokračovat směrem k pěchotním srubům K – S 21 a K – S 23, musíme sestoupit po 74 schodech vyrovnávací šachty asi o 14 metrů níže a pak pokračovat pěchotními galeriemi dále. Nad schodištěm vyrovnávací šachty se nachází vstup do nouzového východu, který je vysoký 17 m a který měl fungovat na zajímavém principu přesypání materiálu ve dvou betonových šachtách. Vyrovnávací šachta byla před osazením zábradlí jedním z nejnebezpečnějších míst na tvrzi, které si v minulosti vyžádalo několik těžkých a smrtelných úrazů.

Po sestupu vyrovnávací šachtou pokračují návštěvníci ve snížené části podzemních chodeb k dalšímu větvení galerie. Chodba směřující doleva vede k pěchotnímu srubu K – S 23 „Teta”, jehož interiér není veřejnosti přístupný. Pěchotní srub K – S 23 měl jen zbraně v pancéřových prvcích: dvojče těžkých kulometů v kopuli a lehký kulomet ve zvonu. Třetí pancéřový zvon měl být pozorovací. Šlo by o hlavní pozorovací základnu tvrze BOUDA a důležité pozorovací stanoviště pro pevnostní dělostřelectvo v prostoru králického výběžku. Srub obsahoval stanoviště velitele objektu, ubikaci dělostřeleckých pozorovatelů, sklady kulometného střeliva, filtrovnu vzduchu, ubikace poddůstojníků a mužstva, sklad proviantu, nářadí, místnost telefonisty, radiostanice, umývárnu a WC. Bojovou osádku mělo tvořit 19 mužů.

Zpřístupnit pro návštěvníky se podařilo pěchotní srub K – S 21 „Kazi”, který lze navštívit v rámci kompletní prohlídky. Tento objekt měl ve výzbroji celkem 6 těžkých kulometů vz. 37 použitých jako dvojčata a dva lehké kulomety vz. 26. Bojovou osádku mělo tvořit 21 mužů. Srub má nouzový východ chráněný střílnou pro pušku a ústící do ochranného příkopu pod střílnami. Dále obsahoval dva sklady kulometného střeliva, filtrovnu vzduchu, ubikace poddůstojníků a mužstva, sklad ručních granátů, proviantu, stanoviště velitele srubu, místnost telefonisty, umývárnu a WC.

Návštěvníci v rámci tzv. kompletní prohlídky vystoupí nouzovým východem v pěchotním srubu K – S 21 na povrch tvrze a za výkladu průvodce postupně shlédnou exteriéry pěchotního srubu K – S 21 a K – S 23, objektu K – S 22 pro otočnou a výsuvnou dělovou věž a pěchotního srubu K – S 24. Ze střechy pěchotního srubu K – S 21 jsou krásné daleké rozhledy do údolí k městu Králíky, k masivu Králického Sněžníku a Jeseníkům. Samotné sruby pak skýtají názorné ukázky různých pokusů a zkoušek prováděných na tvrzi BOUDA za okupace i v letech poválečných. Lze rozeznat stopy zásahů dělostřeleckými granáty (mezi sruby K – S 21 a K – S 22 lze shlédnout rozsáhlé kráterové pole), stěny s průpaly kumulativními náložemi, jádrové vrty, kterými byly odebírány vzorky betonu pro zkoušky německým Zbrojním úřadem. Nejtěžší stopy však na objektech tvrze zanechalo vytrhávání pancéřových zvonů a kopulí. Při prohlídce povrchu tvrze lze narazit také na pozůstatky staveniště, zbytky těžních jam a překážkového systému.

Kubatura objektů
K – S21 1 736 m3
K – S 22 2 680 m3
K – S 22a 4 860 m3 #1
K – S23 2 098 m3
K – S24 2 192 m3

#1 Sedmý největší postavený objekt čs. opevnění.
Celkem bylo v objektech tvrze uloženo 13 566 m3 železobetonu.Jako první byl vybudován srub K – S 24 (8. až 19. července 1937), jako poslední objekt K – S 22 (22. listopadu až 7. prosince 1937).

Pancéřové kopule a zvony pro objekty K – S 21, S 22a, S 23 a S 24 vyrobilo Vítkovické horní a hutní těžířstvo, pro K – S 22 Škoda Plzeň. Největší hmotnost měla kopule pro dvojče těžkých kulometů z objektu K – S 24, která vážila 58,655 tun, nejlehčí byl zvon pro lehký kulomet z téhož objektu – 51,820 tun.

Objekty tvrze jsou vybudovány v nadmořské výšce okolo 800 metrů, kóta BOUDA měří 844,7 metrů nad mořem. Nejvyšší nadloží nad kasárnami je 50 až 57 metrů, v prostoru M1 je to okolo 34 metrů.

Při stavbě zahynulo pět dělníků.

Celková délka úzkorozchodné dráhy na tvrzi dosahuje 760 m, potřeba vozíků na tvrzi byla vypočtena na 7 kusů, včetně jednoho záložního.

Po válce se na tvrzi BOUDA nacházely čtyři pancéřové zvony a tři kopule. Němci sice všech deset osazených zvonů a kopulí vytrhli, ale odvezli jen oba zvony z objektu K – S 22a a zvon z K – S 22. Vytržené pancéřové prvky zůstaly stát buď přímo v šachtách objektů nebo ležely opodál. V letech 1954 až 1957 Králicko postihlo řádění národního podniku Kovošrot z Hradce Králové, který zde těžil z objektů bývalého opevnění cenné suroviny. Přestože odvoz z tvrze BOUDA nebyl povolen, bylo všech sedm zbývajících pancéřových zvonů a kopulí rozděleno na kusy a odvezeno do hutí. Kovošrot tak jen zde získal více než 380 tun vysoce kvalitní ocelolitiny.

Veškeré práce spojené s rekonstrukcí tvrze BOUDA provádějí ve svém volném čase nadšenci – bunkrologové, a to zcela zdarma. Byly zde odpracovány desetitisíce hodin a jen vyčištění podzemí a bojových objektů představovalo přemístit více než 300 tun sutě a zeminy.


Vyznačení pozemků vojenské správy na tvrzi BOUDA

Na jaře r. 1937 zpracovala zeměměřická podskupina Ředitelství opevňovacích prací (ŘOP) směrnice, řešící otázky vyznačení pozemků erární držby v terénu. Hotové směrnice následně obdržela všechna Ženijní skupinová velitelství (ŽSV), řídící stavbu těžkého opevnění v terénu.

Tyto směrnice přesně stanovily, jakým způsobem, kým a kdy budou označeny pozemky zabrané vojenskou správou v souvislosti s opevňovacími pracemi (pozemky pro pevnostní objekty, překážky, silnice, kasárna…). ŘOP se při jejich tvorbě řídilo zákonem č. 177 z roku 1927.

Omezníkování hranic dozoroval důstojník, osazení mezníků prováděli vojíni přidělení od příslušných ŽSV. Po vykonání těchto prací ŘOP vyslalo k podrobnému zaměření omezníkovaných hranic vojenského zeměměřického inženýra, aby zjistil přesné výměry dělených parcel a vyhotovil polohopisné plány pro zaknihování omezníkovaných částic do vlastnictví vojenské správy.

Hranice pozemků se omezníkovávaly kameny o rozměrech 20 × 20 × 80 cm. Některé hraniční kameny jsou opatřeny nápisem VS (vojenská správa) a číslem (tak je tomu např. u vojenské silnice z Těchonína na Boudu a kolem bojových objektů i překážek tvrze Bouda), ve středu horní plochy mají vytesaný křížek.

Hraniční kameny se osazovaly tak, aby se jejich střed kryl s bodem lomu hranice, přímá hranice se omezníkovala tak, aby bylo z každého hraničníku vidět na oba sousední a jejich vzdálenost nepřesáhla 200 metrů.

V případě pozemků vyvlastněných pro stavbu dělostřelecké tvrze Bouda došlo k osazení 34 hraničních kamenů – mezníků. Silnici Těchonín–tvrz Bouda omezníkovalo více než 130 hraničních kamenů.

Na mnoha místech je toto omezníkování hranic pozemků vojenské správy dobře zřetelné dodnes. Množství značek sice zaniklo při intenzivním obdělávání zemědělských pozemků, údržbě pevnostních silnic i při lesní těžbě, ale velká část, především v lesních masivech, zůstala zachována.

Šest exemplářů se nacházeí ve sbírce Muzea čs. opevnění – dělostřelecké tvrze Bouda. Podařilo se je zachránit při stavebních úpravách prováděných na pevnostní silnici z Těchonína na tvrz Bouda, při kterých je z terénu vyhrnula těžká lesní technika.

Podrobnější informace k tomuto tématu naleznete v publikaci Val na obranu republiky, kterou si můžete zakoupit při návštěvě Muzea čs. opevnění – dělostřelecké tvrze Bouda, nebo již nyní v našem internetovém obchodu.


Stručný popis stavu tvrze BOUDA po okupaci

Na jaře r. 1948 provedli důstojníci poválečného Ředitelství opevňovacích prací (ŘOP) obhlídku stavu dělostřelecké tvrze Bouda. Při pochůzce zjišťovali stav podzemí tvrze a stanovovali postup prací při čištění a její obnově. Zjistili, že celá tvrz je velmi znečištěna, poškozena různými zkouškami a stavebními úpravami.

Vchodový srub K – S 22a měl velmi znečištěn interiér horního i dolního patra, stěna pravé střelecké místnosti byla poničena vytržením střílny, strop nad vjezdem byl proražen náloží, průměr průrazu činil cca 3 metry. Silně poničena byla ochranná křídla srubu, neboť za okupace došlo k vytržení obou pancéřových zvonů. Ochranné příkopy byly úplně zasypány kamením, zemí a betonem. Snížená část dolního byla zatopena vodou.

Svážnice byly bez kolejí a žádné větší znečištění se zde nenacházelo. Odvodňovací štola, ač znečištěná, spolehlivě odváděla vodu z podzemí.

V prostoru za pancéřovými dveřmi (v roce 1938 nedokončenými) přepažovaly hlavní chodbu rozstřílené železobetonové stěny prvního a druhého posuvného uzávěru, vybudované Němci ke zkušebním účelům. Následující podzemní prostory, jako minové uzávěry, filtrovna, strojovna, skladiště pro pěchotní munici byly plné rumu, výkopového materiálu a to v některých místech až do klenby. Klenba hlavní galerii mezi oběma uzávěry byla v důsledku zkoušek velmi rozrušena a potrhána.

Hlavní galerie od skladu pro signální munici až ke kasárnám byla poměrně čistá a suchá, jednokolejná drážka v pořádku. Pěchotní galerie ke K – S 24 byla vlhká, prameny vody tekly z klenby po stěnách. Šachta K – S 24 byla na dně zasypána rumem. Schodiště šachty objektu K – S 24 mělo v horní části v úrovni základové desky značná poškození. Vlastní pěchotní srub se nacházel ve značně devastovaném stavu, následkem četných zkoušek ženijních a dělostřeleckých. Pancéřové zvony a kopule byly vytrženy, nacházely se však na nebo u objektu.

Prostory kasáren byly neporušeny, včetně všech cihelných příček (někde proraženy) a dveřních rámů (někde rezivé).

Hlavní galerie od kasáren až k odbočce K – S 22 byla poměrně čistá. V celé délce výhybny byly vytrženy koleje a dlažba zcela rozbitá.

Galerie ke K – S 22 byly poměrně čistá, ale vlhká, prostory muničního skladu M2 byly značně znečištěné – odpadlou omítkou, úlomky cihel a jiným rumem. Dno šachty bylo plné vody a smetí, otvor pro otočnou dělovou věž nebyl zajištěn ani zábradlím. Pancéřové prvky byly vytrženy a odvezeny.

Ve značně znečištěném stavu se nacházel nouzový výlez i vyrovnávací šachta.

Pěchotní galerie snížené části podzemí byla celkem čistá, problém představovaly jen vyplavené součásti betonu usazené na podlaze, ucpávající kanalizaci. Dolní části výtahových šachet na pěchotní srubu K – S 21 a 23 byly silně znečištěné, sruby poškozeném vytržením pancéřových zvonů a kopulí, které však zůstaly na nebo u objektů.

Žádná z pěti schodištních šachet ve tvrzi Bouda neměla zábradlí.

Další informace k tomuto tématu naleznete v publikaci Val na obranu republiky, kterou si můžete zakoupit při návštěvě Muzea čs. opevnění – dělostřelecké tvrze Bouda, nebo již nyní v našem internetovém obchodu.


Stručně o osudech dělostřelecké tvrze Bouda od konce války až do roku 1989

V roce 1946 rozhodlo Ministerstvo obrany o rekonstrukci poškozených částí tvrze Bouda. Práce měly začít v roce 1947. Vyzvání stavební firmy předcházela prohlídka tvrze, provedená pracovníky poválečného ŘOPu. Následně došlo k oslovení stavební firmy, která v letech 1936–1938 tvrz Boudu stavěla. Za opravy dělostřelecké tvrze Bouda podala firma Ing. Kruliš nabídku ve výši 4,25 mil. Kč. S ohledem na naprostý nedostatek finančních prostředků však došlo již koncem května 1947 k zastavení všech příprav na rekonstrukci cestou stavební firmy.

Na jaře roku 1948 zahájila svoji činnost Stavební rota ŘOP, dislokovaná v Těchonína (Stručný popis stavu tvrze Bouda po okupaci). Činnost roty v tomto období spočívala v čištění podzemních prostorů od nahromaděné suti, opravě a čištění kanalizace a odvodnění zatopených prostorů… Povrchové objekty se v průběhu stavebních prací nečistily. V rámci činnosti roty se počítalo s provizorním obnovením svážnice pro jednosměrný provoz ve vstupním objektu tvrze Bouda (i na Hůrce) a instalováním zábradlí u vyrovnávacího schodiště.

Na tvrzi Bouda práce proběhly od 8. dubna do 10. května a příslušníci roty při nich odstranili cca 1 000 m3 suti. Při tom nalezli množství nevybuchlé munice, pocházející z období zkoušek za okupace. Posuvné železobetonové uzávěry vybudované v době okupace, v té době již rozstřílené a nepohyblivé, se ukázaly jako velmi odolné. Jejich odstranění představovalo značně namáhavou a komplikovanou práci.

Koncem roku 1948 vznesl hlavní štáb ČSA požadavek na 100 000 m2 ložné plochy k uskladnění munice. Velitelství ženijního vojska navrhlo za tímto účelem adaptovat dělostřelecké tvrze. Úvahy a propočty se soustředily na Boudu a to i s ohledem na potřebu získání zkušeností, neboť se počítalo s odzkoušením odvodnění a nových způsobů izolací stěn a kleneb části velmi vlhkých podzemních prostor.

Následně, na jaře roku 1949, došlo k pověření stavební firmy BARABA, Praha II, Bolzanova 7 (znárodněná stavební firma Ing. Zdenko Kruliš) rekonstrukcí a dostavbou dělostřelecké tvrze Bouda, se kterou Velitelství ženijního vojska (VŽV) počítalo v budoucnu jako s ústředním skladem ženijní munice.

Vlastní stavební práce probíhaly v době od 7. května 1949 do 21. dubna 1950 a celkově si vyžádaly finanční náklady ve výši 24 574 432,-Kč. Při těchto pracích došlo k odstranění porušených částí vchodového objektu a následně se stěny a stropní deska podle původní dokumentace z roku 1936 znovu vybetonovaly. Uskutečnila se rekonstrukce svážnice – položení kolejí a instalování provizorního svážnicového zařízení. Pak se přistoupilo k rekonstrukci hlavní chodby, kdy došlo k vybourání všech poškozených částí kleneb a stěn a jejich novému vybetonování. Zároveň se vybourávaly všechny cihlové příčky v podzemních prostorech a suť se vyvezla na svah před objektem. Část podzemních prostorů pak firma v této době nově vybílila.

Nedílnou součást prací představovalo uzavření všech povrchových objektů. Následně firma zahájila výlomové práce na vybudování nových skladovacích prostorů. Podle projektu mělo dojít k rozšíření stávajících 1 500 m2 využitelné ložné plochy v podzemí tvrze Bouda o jedenáct nových sálů na celkovou ložnou plochou 5 000 m2.

Práce na výlomu se firmě podařilo zahájit u prvních dvou sálů. Roku 1950 došlo k přehodnocení koncepce skladování munice a rozhodlo se, že muniční sklady se nadále budou budovat pouze jako povrchové, nikoliv podzemní objekty. Hlavní důvod představoval nedostatek finančních prostředků a pracnost při stavbě objektů v podzemí. V dubnu 1950 tak došlo k zastavení stavebních prací a jejich následnému vyškrtnutí z plánu investic MNO na rok 1951.

V dalších letech zůstala tvrz již nedotčena, i když se počátkem 50. let minulého století uvažovalo o přestavbě na chráněné pracoviště a koncem 50. let o jejím předání Velitelství dělostřelectva MNO. Objekt dělostřelecké tvrze Bouda se naštěstí ukázal pro velitelství dělostřelectva neperspektivním. Nevyhovujícím se jevila ve srovnání s Hůrkou a Adamem menší využitelná ložná plocha, nedokončené opravy a vysoká vlhkost v přední části podzemí. Díky Bohu za tuto skutečnost.

Roku 1975 se stal uživatelem dělostřelecké tvrze Bouda odbor kultury ONV Ústí nad Orlicí, který tvrz obhospodařoval jako zimoviště netopýrů. Avšak veškerá opatření směřující k zajištění a zamezení vstupů do podzemí tvrze, a to i zabetonováním, mřížemi, záhozem z kamene a pod., prováděná ve spolupráci s KSPPOP Pardubice, byla neúčinná. Všechny uzávěry tzv. černí návštěvníci vždy v krátké době zlikvidovali a docházelo k opětovným vstupům do podzemí pevnosti. Často lidé vstupující do pevnosti rušili netopýry ze spánku, někdy je též pobíjeli, docházelo rovněž k poškozování zbytků cihlových příček a ke značnému znečišťování podzemí odpadky. Nezřídka docházelo také ke zraněním, v ojedinělých případech též ke smrtelným (např. Tomáš Čeloud 1986).

Místní orgány Veřejné bezpečnosti, orgány Ostrahy státní hranice a MNV Těchonín často upozorňovaly na shromažďování „závadných osob“ a jejich negativní vliv na život obce. Do příslovečného „společného pytle“ se tak dostali jak seriózní badatelé a amatérští historikové, tak i různí pseudotrempové. Značné nebezpečí představovala nezakrytá šachta objektu K – S 22, určená pro dělovou věž, nezakryté vyústění nouzového výlezu, spolu s dalšími zdraví ohrožujícími místy na povrchu tvrze. Tím spíše, že vše leželo poblíž značně frekventované turistické cesty.

Od roku 1986 probíhala mezi všemi zainteresovanými subjekty (armádou, Veřejnou bezpečností, okresním a místním národním výborem, lesy, památkáři a ochranáři) zdlouhavá jednání o tom, jak situaci vzniklou okolo bývalé čs. dělostřelecké tvrze Bouda řešit. Představitelé armády navrhovali neprodyšné uzavření tvrze dle vojenských předpisů, které by bylo provedeno značným nákladem a rozsahem prací a bylo by zároveň dostatečně odolné. Odbor kultury ONV požadoval uzavření podzemí pevnosti takovým způsobem, který by zajistil volný vlet pro netopýry a jeden revizní vstup pro pracovníky odboru kultury. Obě strany na svých stanoviscích trvaly. K žádosti o ponechání vletových otvorů a revizního vstupu bylo potřeba získat cestou ministra kultury souhlas ministra obrany. K uzavření objektu však mělo každopádně dojít, ať už by se jednalo o řešení „vojenské“ či „civilní“. Se zahájením stavebních prací se počítalo po 31. prosinci 1990.

Na podzim roku 1989, po zásadních změnách v naší společnosti, malá skupinka nadšenců začala vyklízet suť a odpadky z diamantových příkopů srubu K – S 22a – vchodového objektu dělostřelecké tvrze Bouda. Tento zoufalý počin představoval první krůček na cestě k založení Společnosti přátel čs. opevnění a Klubu historického vojenství Brno a následnému vzniku prvního oficiálního muzea čs. opevnění na Králicku. Prvním zpřístupněným objektem se tak stal právě objekt nejcennější – nejzachovalejší čs. dělostřelecká tvrz.

Další informace a podrobnosti k tomuto tématu naleznete v publikaci Val na obranu republiky, kterou si můžete zakoupit při návštěvě Muzea čs. opevnění – dělostřelecké tvrze Bouda, nebo již nyní v našem internetovém obchodu.
K-S 21

K-S 21

Pěchotní srub K-S 21
K-S 21 podruhé

K-S 21 podruhé

Pěchotní srub K-S 21
K-S 21 potřetí

K-S 21 potřetí

Pěchotní srub K-S 21
K-S 22a

K-S 22a

Vchodový objekt K-S 22a
K-S 22

K-S 22

Objekt pro otočnou výsuvnou dělovou věž K-S 22
K-S 22a podruhé

K-S 22a podruhé

Vchodový objekt K-S 22a
K-S 22a potřetí

K-S 22a potřetí

Vchodový objekt K-S 22a
K-S 22

K-S 22

Objekt pro otočnou výsuvnou dělovou věž K-S 22
K-S 23

K-S 23

Pěchotní srub K-S 23
K-S 24

K-S 24

Pěchotní srub K-S 24
Svážnice

Svážnice

Šikmý výtah (svážnice)
Svážnice 2

Svážnice 2

Šikmý výtah (svážnice)
Hl. galerie 1

Hl. galerie 1

Začátek hlavní galerie a minové komory
Hl. galerie 2

Hl. galerie 2

Začátek hlavní galerie a minové komory
Posuvné uzávěry

Posuvné uzávěry

Posuvné uzávěry 1
Posuvné uzávěry

Posuvné uzávěry

Posuvné uzávěry 2
Posuvné uzávěry

Posuvné uzávěry

Posuvné uzávěry 3
Pietní místo

Pietní místo

Pietní místo věnované padlým obráncům našich hranic (podzim 1938 - jaro 1939)

Líbí se Vám tyto stránky? (Oznámkujte je jako ve škole)

1 (39 | 39%)
2 (21 | 21%)
3 (14 | 14%)
4 (9 | 9%)
5 (17 | 17%)

Jaké je Vaše oblíbené lyžařské středisko v Orlických horách?

Orlické Záhoří (14 | 6%)
Nový Hrádek (15 | 7%)
Kamenec (11 | 5%)
Dobřany (12 | 5%)
České Petrovice (11 | 5%)
Čenkovice (12 | 5%)
Sedloňov (19 | 9%)
Zdobnice (17 | 8%)

Které roční období máte v Orlických horách nejraději?

Jaro (13 | 16%)
Léto (37 | 46%)
Podzim (16 | 20%)
Zima (15 | 18%)

Jak často navštěvujete Orlické hory?

1x - 2x ročně (11 | 16%)
3x - 4x ročně (6 | 8%)
5x - 6x ročně (6 | 8%)
7x - 8x ročně (2 | 3%)
9x - 10x ročně (3 | 4%)
Víckrát (11 | 16%)
Vůbec (6 | 8%)
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one