Mé jméno je Veronika a Orlické hory jako místo svého bydliště považuji za nejkrásnější na světě. Proto jsem se rozhodla vytvořit o nich web, který Vám, doufám, bude poučením i inspirací pro případnou návštěvu našich nádherných hor. Mé ICQ: 447-588-336.
Autorka stránek

Autorka stránek

Velká Deštná

Velká Deštná

Dobřany - rytíř Drslavic

Na západ od Dobřan, hned za autokrosovým závodištěm, jsou ukryty zbytky kdysi mohutného dobřanského hradu. Dnes je celá plocha zarostlá lesním porostem, zřetelně vidíme pouze zbytky paláce a některých hradeb. Teprve po překonání hradního příkopu a pozornějším hledání najdete bývalou studnu a průchody v hradbách, které oddělovaly jednotlivá nádvoří. Před několika lety, díky polomu, byl les vytěžen a před zraky všech tehdejších návštěvníků se zjevila obrovská rozloha hradu. Někteří historici tehdy dokonce vyslovili otázku, proč asi bylo zde, uprostřed hor, vystavěno tak mohutné opevnění. Hrad zřejmě patřil rodu Drslaviců, pravděpodobně nepatřil k systému obranných královských hradů, a tak se nabízejí další možnosti využití. Rodové sídlo, ochrana rýžovníků zlata, či nocležiště kupeckých karavan putujících po obchodní stezce podél Zlatého potoka, jejíž zbytky jsou dodnes na některých místech patrné. A možná všechno dohromady. Počátky hradu jsou kladeny někdy do 12. století, ale jeho rozpad můžeme datovat dosti přesně. Roku 1738 byl v Dobřanech dokončen kostel sv. Mikuláše a podle zápisů v kronikách byl na jeho stavbu použit materiál právě ze zdiva, tehdy již dávno pustého, dobřanského hradu.
Udržet v klidu a bojové pohotovosti početnou posádku, která byla nutná pro ochranu hradu, určitě vyžadovalo značnou přísnost velitelů i pánů samotných. Jeden rytíř z rodu Drslaviců byl svou přísností, ba až krutostí tak proslulý, že se o něm vypravuje následující pověst.
Byl zlý na svou posádku i poddané a za svou krutost byl po smrti po zásluze potrestán. Jeho duše nenalezla pokoje. V různých podobách bloudila hradem i jeho podzemím a hlídala poklady, které Drslavic za svého života nashromáždil. Jednou se zjevoval jeho duch jako rytíř v plné zbroji, podruhé jej spatřili jako ohnivého psa, jiní tvrdili, že opuštěným hradem bloudí vetchý stařec.
Léta ubíhala, hrad pustl a mezi zbylými ruinami pásli pasáčci dobytek. Mezi kluky z chaloupek byl i chudý sirotek Matěj. Po smrti svých rodičů žil u sedláka a pásl jeho dobytek. Hospodář byl starý mrzout, na všechny v okolí byl zlý a neurvalý. A ke všemu byl hrozně lakotný. Ještě štěstí, že na statku žila i jeho sestra, alespoň ta byla na Matěje hodná. Právě dnes od ní dostal nové dřeváky. Chlapec byl rád, že v podzimních plískanicích nebude chodit bos, a pyšně si v nich vyšlapoval. To se ví, že novotou svítící dřeváky vyvolaly zájem ostatních pasáčků. Nežli se Matěj nadál, povalili jej, zuli a už létaly dřeváky vzduchem. Ale stačil jeden nešikovný hod a botka zmizela v bývalé hradní studni. Všichni stáli jako zařezaní. Tohle nechtěli. Vždyť ani jejich domovy neoplývaly bohatstvím a dobře si uvědomovali, co to pro Matěje znamená.
Než se ale nadáli, vyletěl dřevák ze studny. Dopadl na zem a vykutálely se z něho zlaté mince. Pro každého tak akorát jeden zlaťák. To bylo radosti. Nejvíce se však radoval Matěj. Měl dřevák a ještě k tomu zlaťák. Už chtěl hnát domů, ale starostův Pepík ho zastavil. Ať to zkusí ještě jednou, třeba budou mít zlaťáky dva. Matěj nechtěl, ale přidali se i ostatní pasáčci. Chvíli ho přemlouvali, až si nakonec dřevák sundal a pustil do díry. Smutně se díval, jak mizí v tmavé hlubině bývalé studny, a pak čekal, až se dřevák opět objeví. Chlapci seděli kolem a čekali s ním. Dlouho a marně. Pomalu se šeřilo, někteří už museli hnát domů.
Matějíček se najednou rozhodl, že si pro dřevák dojde. Opatrně začal sestupovat dolů do studny. Dávní budovatelé hradu vylámali studnu ve skále s četnými výstupky a po těch se hoch dostal šťastně dolů. Zapálil smolnou větev, kterou si vzal s sebou, a rozhlížel se, kde je dřevák. Najednou, kde se vzal, tu se vzal, objevil se vedle něho stařeček. „Hledáš dřevák, co?“ vybafl na chlapce. „Bylo ti snad málo, co jsem ti poslal?“ „To ne,“ vyhrkl ze sebe pasáček a vyprávěl dědečkovi, jak se rozdělili a proč letěl dřevák znovu do studny. „Když je tomu tak, tak pojď se mnou.“ Stařeček jej vzal za ruku a vstoupil s ním do úzké chodbičky. Po pár krocích vešli do malé místnosti plné pokladů. Na hromadě peněz ležel jeho dřevák. Matějíček na nic nečekal, běžel k hromadě, popadl botku a šup s ní za kazajku. Stařeček mu navíc naplnil mošničku penězi a drahými kameny. „A to ti povídám, to je tvoje. Co dáš, to dáš. Ale kdyby ti chtěl sedlák cokoli vzít, hned se mu peníze promění v hlínu a drahokamy v obyčejné kamení.“ Pak stařeček Matějovi zakroužil před očima rukou a chlapec stál v mžiku nahoře u studny. Všichni už byli pryč, jen ševcův Toník na něho čekal. Držel v ruce druhý dřevák a hlídal, aby se sedlákův dobytek nerozutekl. Celý se poděsil, když se Matěj tak zčista jasna objevil.
„Děkuju ti, Tondo, žes na mě čekal. Na, tady máš za hlídání, ať ti táta ušije pořádný kožený boty,“ s těmi slovy nasypal Toníkovi hrst zlaťáků do kapsy. „A pojď, už tak doženeme domů za úplný tmy.“ Doma bylo pozdvižení. Sedlák nechtěl věřit vlastním uším, když slyšel o obrovském pokladu v podzemí. Hned chtěl chlapci všechno vzít, ale ten jej včas varoval. Hospodář však přesto nevěřil. Sáhl na jeden zlaťák a nic se nedělo. Vzal jej do ruky a nic. „Vidíš, ten starý blázen tě ošidil,“ zasmál se a strčil peníz do kapsy. V tom okamžení ji měl plnou mazlavé jílovité hlíny. Sedlák nadával, ale sestra se mu smála. „Vidíš, bratříčku, to jsou peníze Matějíčkovy. Neboj se, Matěji, nikdo ti je nevezme. Půjdeš za ně do škol, aby ses nemusel plahočit tady po těch kameniskách jako my,“ říkala selka a hladila chlapce po vlasech.
Sedlákovi to ale nedalo pokoje. Druhý den večer si ten hamoun nachystal louče a dlouhý provaz a chlapec ho chtě nechtě musel zavést ke studni uprostřed trosek hradu. Sedlák si sundal vysokou koženou holínku a hodil ji do studny. V mžiku letěla bota nahoru a ze studny se ozval hlas: „Nech toho! Máš svého dost.“ Hospodář prohlížel botu, vyklepával ji, ale nic nevypadlo. Duch podzemí mu vrátil botu prázdnou. To sedláka rozzlobilo.Uvázal provaz ke stromu, zapálil louč a sestupoval dolů do studny. Matěj se za ním díval. Viděl, jak slezl až na dno, rozhlížel se a hledal chodbičku. Najednou světlo zmizelo a nastala černočerná tma. Do nočního ticha se ozval děsivý chechtot. Chlapec se strachy přikrčil. Když strašlivý smích utichl, rozzářilo se vedle chlapce jasné světlo. Uprostřed světla stál stařeček a podával Matějovi prsten. „Na, Matějíčku, vezmi si ho. To je prsten starobylého rodu Drslaviců a ty si jej plným právem zasloužíš. Včera jsi mne svou skromností vysvobodil z prokletí. A dnes tvůj pán nastoupil na mé místo. Teď bude poklady našeho rodu hlídat on. Tak dlouho, dokud se nenajde někdo stejně tak skromný, jako jsi byl ty, aby ho vysvobodil. Věřím, že prsten ti přinese štěstí.“ Těžký zlatý kroužek sklouzl chlapci do dlaně. Stařeček se poznenáhlu proměnil ve statného rytíře v plné zbroji.V této pravé podobě se dávný pán z rodu Drslaviců začal pomalu vytrácet, až z něho zůstal pouze jemný mlhavý opar zvolna stoupající k obloze.
Dobřany - rytíř Drslavic
Dobřany - rytíř Drslavic

Líbí se Vám tyto stránky? (Oznámkujte je jako ve škole)

1 (39 | 40%)
2 (21 | 21%)
3 (14 | 14%)
4 (9 | 9%)
5 (16 | 16%)

Jaké je Vaše oblíbené lyžařské středisko v Orlických horách?

Orlické Záhoří (14 | 6%)
Nový Hrádek (15 | 7%)
Kamenec (11 | 5%)
Dobřany (12 | 5%)
České Petrovice (11 | 5%)
Čenkovice (12 | 5%)
Sedloňov (19 | 9%)
Zdobnice (17 | 8%)

Které roční období máte v Orlických horách nejraději?

Jaro (13 | 16%)
Léto (37 | 46%)
Podzim (16 | 20%)
Zima (15 | 18%)

Jak často navštěvujete Orlické hory?

1x - 2x ročně (11 | 16%)
3x - 4x ročně (6 | 8%)
5x - 6x ročně (6 | 8%)
7x - 8x ročně (2 | 3%)
9x - 10x ročně (3 | 4%)
Víckrát (11 | 16%)
Vůbec (6 | 8%)
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one